Jednoho krásného srpnového dne jsem využil legální možnosti odjet na KVOP a vypravil se vlakem na několikahodinovou pouť do rodného města. Zážitek ze začátku cesty mě poučil do budoucna – nikdy nespat v prázdném kupé.
Odjížděl jsem po odpoledním rozkaze, tedy něco kolem páté hodiny. Kupé bylo prázdné a hlava tak těžká a tak jsem za pár minut spal jako nemluvně. Zdál se mi sen, ve kterém se mi kolem krku ovíjel had. Bylo to docela příjemné až do chvíle, kdy jsem se probudil, v kupé byla navíc čtyřčlenná romská rodinka, jedno z dítek zrovna ucuklo rukou od mého krku a já si všiml, že můj krk je chudší o stříbrný řetízek. Následoval několikaminutový pseudorozhovor, ve kterém jsem já opakoval věty “Vraťte mi ten řetízek” a “Byla to památka” a romové zase “My sme nic neukrádli, ty rasýsto”. Vzhledem k jejich početní převaze pokračoval rozhovor v ryze pacifistickém duchu. Stokrát nic umořilo osla. Po deseti minutách mého trpělivého přesvědčování jsem sklidil sladké plody. Matka rodu (i když člověk nikdy neví – třeba to byla sestra, nebo babička) se zničehonic podívala na dceru, jejíž ruka mi před pár minutami přivodila ten hadí sen a prohlásila “Héj, vrať mú to né? Ty krádeš, nebo co?”. Dcerka chvíli oponovala (“…ja nic némam, nic sem nevzála…”), ale pak uznala přirozenou autoritu několika desítek kilogramů své matky navíc a se slovy “Si to zéžer” mi řetízek hodila. Tento příklad svědčí o tom, že i se zloději se dá klidně domluvit. Kdybych měl tehdy paralyzér, nebo kesr, mohla mi zabrat celá debata mnohem méně času.
Po této nepříjemnosti jsem opustil kupé a pro jistotu i vagon a zbytek cesty jsem už neusnul. Rodné město mi poskytlo útulek na následující čtyři dny. Doma jsem se raději příliš nezdržoval, protože těsně před odjezdem na vojnu, tehdy před necelým rokem, jsem měl nějaké problémy se splachovačem a ta potvora se za tu dobu sama neopravila. Zbytky strávené potravy a toaletního papíru za tu dobu zkameněly, tudíž se WC stalo nepoužitelným. Dal jsem si závazek, že to ihned po návratu z vojny dám do pořádku a opustil jsem byt. Zbylé dny jsem trávil buď bloumáním městem, nebo u známého a domů jsem chodil akorát přespat. To on mě seznámil se slečnou B.
Bylo to jednoho krásného srpnového dne, kdy jsem ji poprvé uviděl. Jeli jsme společně tramvají, já seděl vedle ní a po očku jsem ji sledoval. Po návratu na útvar mě, spíše plachého člověka, cosi přivedlo na nápad jí napsat dopis. Zkrátím to – odpověděla, psali jsme si celou vojnu, navštěvovali jsme se při mých KVOP a skončilo to za několik let jako v holywoodském filmu – svatbou.
Vzpomínám si na jednu příhodu, kdy už jsme se znali více a já se rozhodl, že ji poprvé vezmu k nám domů, což bohužel uspíšilo realizaci mého závazku ohledně WC. Snad na těch několik hodin, strávených se sprchovou hadicí v jedné ruce a instalatérskou pružinou ve druhé ruce, někdy zapomenu…
Slečna B dorazila, pochválila velikost bytu a později se zeptala, jestli by se nenašlo něco k snědku. Hledat cokoli v lednici nemělo smysl. Jednak proto, že byla prázdná a jednak proto, že mi krátce po odjezdu na vojnu vypnuli elektřinu, takže cokoli stravitelného v ní by bylo pravděpodobně to poslední, co bychom v životě pozřeli. Po chvilce hledání ve skoro prázdné spíži jsem objevil přesnídávku. Tehdy se ještě dělávaly v plechovkách. Ta se přece nemůže zkazit, že. Kádéčka, která fasujeme na vojně (plechovky s lančmítem, játrovkou a nějaké sušenky, pokud se dobře pamatuju), mají rok výroby daleko před narozením mé matky a zatím se po jejich tepelné úpravě a pozření nikomu nic nestalo. Popadl jsem otvírák na konzervy a pod vidinou lukulských hodů zaryl špičku do plechu. Ozvalo se silné zasyčení, obsah konzervy se přemístil na strop a my raději opustili byt sehnat něco stravitelnějšího.
Na jiném KVOP jsme si zase zašli dát ke mě domů kafe (spíž byla doplněna). Po vypití a umytí hrnků tyto byly slečnou B položeny na kuchyňskou linku dnem vzhůru, aby okapaly s tím, že až se večer vrátím, uložím je do skříně. To, že je našla za pár měsíců na dalším opušťáku v podstatě přirostlé k horní desce linky, ovšem na našem vztahu nic nezměnilo…