Jak mě málem zabásli

Poručík Maralík, častý to dozorčí autoparku, byl vojáky základní služby nazýván dle svých tří hlavních charakterových vlastností: vůl, hovado a kretén. Z toho je patrné, že byl mezi vojáky oblíben. Účastnit se parkohospodářského dne za jeho přímé účasti bylo snem každého mladého muže nosícího nedobrovolně uniformu. Nic nikdy nebylo tak, jak mělo být. Nic mu nevyhovovalo, i když člověk běhal dvě hodiny v garáži s koštětem, vždycky našel nějaké smítko a mohli jste začít znovu. Jeho řev při nalezení neuklizeného nářadí se rozléhal parkem jak jekot kamzíka Tatrami. Občas mě napadlo, že ho museli v době jeho základní vojenské služby hodně šikanovat a on to teď vracel.

Jednou večer jsme takhle s Markoczym táhli městem směrem ke kasárnům z úspěšné vycházky, šněrujíce chodník jako když babička vyšívá křížkovým stehem dečku. Dorazili jsme k bráně, před dozorčím útvaru předvedli perfektní střízlivý krok a raději příliš nedýchali, protože stál venku. Kupodivu nám to uvěřil a nechal nás jít dál. Snažil jsem se zamířit k našemu uložišti znavených vojáků, ale Pišta mě zatahal za rukáv, ukázal na budku dozorčího autoparku a snažil se mi něco říct. Moc mu to nešlo, protože den před vycházkou vyhrál v pokru dvestě korun. Naklonil jsem se k němu blíž a konečně mu porozuměl:

“Ten kokot Maralík … škyt … má … v tej … má tam … to … škyt …do ryti … pakáreň …ten … magič, do ryti!”

Chvilku jsem nechápal a Pišta, než by se dále zabýval slovním cvičením, zatáhl mě až k budce a přes okno mi se slovy “He kokot … wakman!” ukazoval kapesní přehrávač magenotofonových kazet, neboli walkman. S povytaženym obočím, jak jen to šlo v mé pivem stažené tváři, jsem se na něj tázavě zahleděl. Podivně se usmál a kopl do dveří, což mě vyděsilo. Naštěstí kolem projelo nějaké auto, takže toho hluku si nikdo nevšiml. Rázem jsem byl střízlivý a říkám mu: “Ty Štefan … škyt …, neblbni, dyť tě zavřou a nedostaneš se ven až do konce vojny … škyt!” Vůbec nereagoval a dále se snažil, zřejmě pod vidinou reprodukované hudby v teple spacího pytle, nohou otevřít dveře. Nechal jsem ho svému osudu a vydal se na rotu, kde jsem poměrně brzy upadl do stavu podobnému klinické smrti.

Ráno si pamatuju jako ze zrychleného filmu. Byla sobota. Na chodbě řev: “Poplach, jsou tu gumy z divize!” a “Něco se ztratilo Maralíkovi!” Zmateně ještě v pyžamu se vymotávám ze spacáku a běžím na chodbu. Tam se srazím s podobně se motajícím Štefanem. Jako ve snách slyším jeho větu:

“Jebol som ti to do skrinky, u těba to něbudú hľadať, ty robíš na divíziji!”

Výborně, tak to se mi asi vojna o něco protáhne. To abych zrušil tu dovolenou plánovanou na příští léto a na další roky asi taky. Běžím ke skříňce, kterou jsem si večer při “převlékání” nezamkl a hned nahoře leží předmět doličný. Přes okno vidím, jak asi deset kroků od vstupu na rotu major JamesBond, zjevně naštvaný na toho zmetka, kvůli kterému musel v sobotu ráno takhle brzy z postele (je jedno, ze které…). Blízko pominutí smyslů beru onu malou krabičku a házím ji hluboko dolů do vedlejší prázdné skříňky. Následuje hloubková kontrola skříní, skříněk a veškerého úložného prostoru roty naštvaným Bondem. Výsledek: nic. Tu pryž totiž nenapadne zkontrolovat i prázdné skříňky. Ufffffff, ten kámen muselo být slyšet až v Gabčíkovu.

Odpoledne, po celkovém zklidnění situace jsem si to chtěl s Pištou vyřídit takříkajíc ručně a stručně, ale protože byl o hlavu vyšší a navíc z východního Slovenska, odložil jsem to na později s tím, že začnu častěji navštěvovat naši posilovnu.

One thought on “Jak mě málem zabásli

  1. No konečne niečo vtipné , nie že by tie predchádzajuce príbehy boli zlé , ale tento je vtipný 🙂

Leave a Reply to Anonymous Cancel reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *