Noční můra nás záklaďáků, podplukovník Kropáček, jehož sláva se nesla celým západním vojenským okruhem, měl odejít do důchodu. Jakmile se tato zpráva donesla k nám na divizi, zprvu jsme mysleli, že jde o žert, ale po několika nenápadných dotazech u poručíka Helepocem (“…pane poručíku, je pravda, že podplukovník Kropáček jde do důchodu?”) a jeho mnohoslibných odpovědích ( “…hej, ten kokot drevený nás už tu koněčně prestaně jebať jak nadmuté svině…”) jsme pochopili, že náš sen zřejmě dojde brzy naplnění. A skutečně. Netrvalo to ani měsíc a nastal den D.

Vidím to jako dnes.

V ten památný den přišel do naší kanceláře v civilu. Tehdy jsem ještě neznal trilogii Pán prstenů, jinak bych se rozchechtal nahlas, protože Kropáček v uniformě vypadal jako dítě, zplozené z lásky Gluma a nějaké skřetí ženy. A teď si ho představte v světle hnědých tesilových kalhotách a modré šusťákové bundě. Poté nám sdělil oficiálně tu úžasnou novinku, že dnešním dnem končí a je dle jeho slov “převelen do zálohy”.

Po několika vteřinách trapného ticha, kdy zřejmě čekal nějaké poděkování za to, jak k nám byl vždy zdvořilý a kamarádský, to vzdal a každému z nás potřásl rukou a pronesl nějakou univerzální frázi. Když došel ke mě, vyšla z něj věta:

“Ať vám to tady ubíhá.”

A já, ještě lehce ovíněn z předchozí bouřlivé večerní oslavy, kdy se rotou ozývaly neartikulované výkřiky, jejichž základ z většiny tvořila tři slova – Kropáček, hovado a důchod – jsem odpověděl nezapomenutelnou větou, jejiž hluboký význam mi hned po vyřčení nedošel:

“Vám ať to taky ubíhá, pane podplukovníku.”

Kropáček polkl, nasedl do štábního Uazu a od té doby už jsem ho nikdy neviděl. Vzhledem k jeho předpokládané nesmrtelnosti teď zřejmě otravuje život svým příbuzným.