Maturita, konec školy, pokus o vysokou, konec pokusu a celý život před sebou. Člověk měl pocit, že může dělat cokoli ho jen napadne. Například hrát v kapele. No proč ne.
“Domluveno, ujednáno, v pátek nastupuješ, hrajem každý víkend od 8 do 12, spoléháme na tebe. Na vojnu nejdeš že?”
“Jasně že ne, až napřesrok!”
Nastoupil jsem po basistovi, který odešel hrát “na lepší” – do Německa. Nevím, jak si to tehdy za komunistů zařídil, ale prostě byl pryč. Odehrál jsem šest zábav, než mi listonoška přinesla dárek v podobě nenáviděného papíru. Dopr…! Jak to? Proč já??? Proboha, já přece nemůžu jít na vojnu!!! Od dětství se toho děsím a teď je to tady!!
Po pár dnech jsem se zklidnil a sebral odvahu říct kapelníkovi, že následující týden nestráví v poklidu rodinného krbu usrkáváním Martini, ale bude muset sehnat náhradního basáka, který bude
za a, spolehlivý
za b, bude umět hrát
za c, naučí se v rekordně krátkém čase celý repertoár
Po absolvování velmi krátké rozmluvy s kapelníkem, po níž následoval můj zběsilý úprk po schodech z devátého patra, kdy jsem se snažil vyhnout letícím předmětům a v uších mi zněla slova “Ty hovado!!!” “…tě zabiju…” a otevírání dveří zvědavých sousedů jsem pochopil, že kdybych se náhodou po vojně chtěl vrátit ke své zálibě ve hraní, tady si už rozhodně neškrtnu.
Jak se plíživě blížil termín mého odjezdu k branám zeleného neznáma, které jsem ani neuměl najít na mapě, byl jsem čím dál nervóznější.
Příště se dovíte, jak a proč jsem prošvihl termín odjezdu a co z toho bylo.