Tři týdny uběhly jako voda. V pekle jsem měl být druhý den ráno do devíti hodin a nejvhodnější vlak odjížděl večer v jedenáct. Ráno jsem si koupil lístek a v jakémsi polosnu prožil poslední den civilu. Odpoledne jsem si šel s kamarády posedět na jedno, ale tentokrát se to nezvrhlo v pívní smršť a v jedenáct večer jsem skutečně za sebou zavíral dveře kupé. Byl to jakýsi cajdák, takže v pět ráno jsem přesedal v Praze na Florenci na autobus, který mě měl dovézt tam, odkud bylo za pěkného počasí vidět do Německa. Cesta k útvaru vedla přes les do nechutného kopce (to jsem ještě netušil, jak se tudy bude špatně vracívat z vycházek). Zahlásil jsem se na bráně, došel k jakési barabizně, kde už venku čekalo několik mě podobných opozdilců. Odvedli nás dovnitř, sebrali nám civil a osobní věci, vyfasovali jsme vojenské hadry a pak nám vylepšili vizáž nůžkami. Holič byl zřejmě v civilu zahradníkem, neboť jsem po deseti minutách pod jeho nástrojem vypadal jako živý plot po zásahu bleskem. A teď to teprve začalo.

Staří, neboli vojáci, kteří sloužili už rok, si nás přišli obhlídnout. Jejich zálibné pomlaskávání a přihlouplé poznámky nevěštily nic dobrého. Mezi těmi tupými obličeji, z nichž téměř každý byl jistě v civilu traktorista, nebo soustružník, jsem se necítil vůbec, ale vůbec dobře.

Měsíc přijímače proběhl jako sen. Pamatuju si jen absolutní vyčerpání z rozcviček, neustálé buzerace jak od vojáků z povolání, tak od “starých”, běh v plynových maskách, žabáky po celém buzerplace zakončené hromadným zvracením vybraných jedinců a v závěru jakési pseudocvičení, kdy jsem běžel skoro po pás vodou při teplotě vzduchu okolo 10 stupňů nad nulou, čímž byl můj přijímač zakončen, neboť jsem dostal zápal plic a zbývajících deset dní jsem proležel na ošetřovně.

Přijímač byl zakončen přísahou a pak jsme měli být přiděleni na rotu. Naštěstí tam byl jeden “starý” ze stejného města jako já, kterému se mě zřejmě zželelo a tak mi zařídil tzv. spojky, což byla skupina několika vojáků, umístěných ve zvláštní budově, kteří měli v případě poplachu nebo napadení útvaru vyrazit pěšky, nebo nějakým dopravním prostředkem do města pro vojáky z povolání.

Tam byl poměrně klid, protože nás tam bylo asi šest, z toho tři můj ročník a další tři půlročáci (tedy ti, kteří šli na vojnu o půl roku dříve), čili žádná šikana. Spojky končili někdy kolem sedmé ráno, to pak byl nástup a šlo se do zaměstnání. Já díky svému vzdělání jsem byl zařazen coby kreslič map, což nebylo špatné, protože jsem prakticky nepřišel do styku se zbraní. Můj přímý nadřízený byl bezvadný chlapík, který mi vycházel všemožně vstříc, co se týče opušťáků a dovolenek. Za všechno hovoří například to, že se nějak dověděl, že jsem kdysi hrál na trumpetu a tak mě jmenoval trubačem útvaru a vypsal mi opušťák na 6, slovy šest dní, abych si zajel pro nástroj domů 🙂 Na dobu po přijímači si nemohu stěžovat. Pak ale uběhl první půlrok a já byl převelen údajně jako nejlepší kreslič do krajského města k diviznímu útvaru pod jistého pplk. Kropáčka (jméno je smýšlené), o kterém kolovaly skazky, které mi na klidu nepřidávaly. Ale o tom zase příště