První půlrok na vojně býval vojín základní služby nazýván starými české národnosti většinou takto:

* bažant
* zobák
* zobe
* supermyš
* klofák
* klofenzí
* ptáku

Staří ze Slovenska většinou používali peprnějších oslovení, kterým jsme zpočátku nerozuměli, ale neustálým opakováním jsme se těch pár frází naučili. Tak například výkřikem “HejKokotChoďTuná” požadoval starý okamžitý příchod vojáka nížšího ročníku. “HejPripičUjebDačo”, s oblibou používané svobodníkem Vozárym, znamenalo požadavek na přinesení nečeho k jídlu nebo pití. Po přinesení jídla používal tento poddůstojník zdvořilostní frázi “Vymrdaj”, volně překládanou jako “Opusť co nejrychleji pokoj”. Dlouho jsme byli na pochybách, co myslel četař Lajko větou “Čo pičuješ? Kokot?” Nakonec jsme ale po dlouhém pozorování reakcí jeho i postižených vojínu pochopili, že vzhledem k tomu, že je z Východního Slovenska, pravděpodobně v tom nebude žádná hlubší myšlenka a překládali jsme si to v duchu jako “Proč odmlouváš? Co?”

Pomalu ale jistě se blížila chvíle, kdy jsme měli být povýšeni na půltony a tím se vztah starých k nám měl lehce, ale opravdu jen lehce změnit.

Jednou jsme si vyrazili do centra města proměnit své draze vybojované peníze (žold ve výši směšných 120 korun měsíčně, ale co by voják potřeboval víc, že…) za alkoholické nápoje rozličné chuti a kvality. Tehdy stálo pivo neuvěřitelné tři koruny a bylo tak moc dobré a tak se lehce stalo, že jsme si až po desáté, kdy končily vycházky, uvědomili, že je třeba vrátit se na rotu. Někteří z nás sice zprvu protestovali (Kotalík: “Ja to jebem, zasraná pakárna, nikam nějděm!”, Markoczy: “…eee…huh…da…to sa… to je v…no…”), ale nakonec jsme vzali pivem omámený rozum do hrsti a vyrazili nocí zpět.

V polovině cesty nám zastavila Praga V3S s velitelem útvaru a “lítačkou” což byli vybraní vojáci, kteří měli za úkol dohlížet na hladinu alkoholu v krvi jiných vojáků na vycházkách a kontrolovat, zda někdo není na vycházce neoprávněně. Velitel se velice podivil, v jakém stavu a v jakou to pozdní hodinu se to vracíme a se slovy “Nasedejte grázli, na útvaru si to vyřídíme, se z toho poserete!” nám nabídl svezení. Takovou nabídku nešlo odmítnout a tak jsme nasedli a jelo se. Na útvar to nebylo daleko, ale přesto nám naše zatemnělé mysli poradily, že vhodnější bude dojít pěšky a tak nás pět vyskočilo z jedoucího náklaďáku a skrylo se ve křoví. Jaké to muselo být překvapení po příjezdu na útvar, když velitel zjistil, že vzadu nikoho neveze. Na rotu jsme dorazili zadem přes díru v plotě, kde staří chodívali chytat ryby. Dozorčí u stolku nám řekl, že se po nás sháněl velitel a byl rudý vzteky. Zalehli jsme do spacáků a snažili se předstírat spánek, z čehož nás za půlhodiny probral velitel osobně. Marně jsme ho nesouvislými větami přesvědčovali, že jsme dnes na vycházce vůbec nebyli a v uniformách spíme pro případ, kdyby nám byl v noci písknut poplach. Proč má vojín Matuš nablito ve spacáku jsme ovšem vysvětlit nedokázali.

Tehdy z toho byl akorát zákaz vycházek na měsíc. Ufff, zlaté časy – škoda mluvit.

Co se týče vynalézavosti starých v metodách, jak nás, “zobáky” ponížit, zesměšnit a co nejvíce zbavit lidské důstojnosti, byla nepřímo úměrná výši IQ a postavení dotyčného v civilu. Jinými slovy, čím větší tupoun a ubožák v civilu, tím větší kanec na vojně. Většinu z níže uvedených zábavných kratochvílí jsem zažil na vlastní kůži, jiné se staly v jiných útvarech a předávaly se ústním podáním z útvaru na útvar.

Hra v kostky
Staří po návratu z vycházky v patřičné náladě popadli naše skříňky i s věcmi a na chodbě si s nimi házeli jako s kostkami. Pokud měli obzvláště soutěživou náladu, nechali nás na boky skříněk nakreslit černým fixem body jako na skutečných kostkách a pak se navzájem snažili přehrát. Vyhrál ten, kdo hodil jednadvacet dvěmi skříňkami současně.

Bratislavský hrad
Obdoba hry v kostky, kdy vítězem se stal ten, jemuž noční stolek přistál všemi čtyřmi nožkami vzhůru a vytvořil tím objekt vzdáleně připomínající dominantu hlavního města Slovenska.

Potopa
Na chodbu roty bylo nejprve naneseno mazlavé mýdlo v množství, které by stačilo k umytí celého útvaru a pak bylo dodáno několik kbelíků vody. Za pomocí šůrováku (rýžový kartáč na tyči) a hadru uvedla během několika minut skupina mladých chodbu do stavu, kdy by i mistr Propper bledl závistí. Pokud se starým znelíbil některý z nás, měl tu výsadu provádět tuto činnost pouze sám (tzv. Autopotopa).

Křišťálová noc
Obdoba potopy s tím rozdílem, že k mazlavému mýdlu a vodě bylo přidáno hodem z výšky několik sklenic od okurek.

Metro
Vybraný mladý si oblékl bílé tričko a měl se za úkol proplížit pod všemi postelemi v pokoji mazáků. Pokud mělo tričko na konci trasy jinou barvu než bílou, bylo zle a mladý musel pomocí šůrováku, mazlavého mýdla a vody vydrhnout celou místnost. Pak následoval znovu projezd celou trasou.
Byli-li staří v obzvláště dobré náladě, musel dotyčný pod každou postelí zastavit a zahlásit zastávku podle skutečné trasy metra. Pokud se spletl, musel znovu na start.

Jukebox
Vybraný mladý byl zavřen do velké šatní skříňky a po signálu (kopnutí do skříně z boku) musel zazpívat vybranou píseň. Pokud ji neznal, nebo ji zazpíval ne zcela podle představ mazáků, byl odměněn několika desítkami nespokojených kopanců do stěn skříně.

Šnečí závody
Několik z nás si kleklo na všechny čtyři na chodbu roty a na záda nám byla umístěna malá šatní skříňka (známá z hry v kostky). Na každého z nás si vsadil jeden z mazáků. Pak bylo odstartováno. Úkolem bylo dostat se co nejpomaleji ke stolku dozorčího roty. Kdo “doběhl” první, byl potrestán autopotopou.

Motokros
Obdoba šnečích závodů. Několik mladých dostalo do rukou ramínko na šaty, představující řídítka motokrosového motocyklu. Po startu měli co nejrychleji proběhnout vytýčenou trasu, doprovázejíce svůj výkon co nejvěrnějším napodobováním zvuku motocyklu. Trať vedla přes několik pokojů a pro ztížení například i přes postele a noční stolky.

Kolikdnes
Oblíbený dotaz starých, na který musel mladý kdykoli (a to i uprostřed noci po probuzení) popravdě odpovědět, kolik že dnů zbývá do civilu tázajícímu se.

Brumbrum
Mazák přistoupil k vybranému mladému, několikrát mu prsty cvrkl přes ucho, načež ten musel pronést kouzelnou děkovací formuli “Brum brum brum – sloužím starým psům.”
Takto odměňovali staří své oblíbence.

Odběr krve
Tohle se údajně dělalo na kterémsi útvaru v Mariánských Lázních. Několik vybraných jedinců bylo silně udeřeno ešusem (hliníková nádoba na stravu) do nosu a mělo za úkol v co nejkratším čase naplnit ešus krví. Vyhrál ten, který dodal největší množství tekutiny.

Všechny tyto “hrátky” přispívaly k duševní pohodě a vyrovnanosti nás, mladých. Jediné, co nás udržovalo v naději, byla představa, že ti šmejdi zanedlouho půjdou do civilu, kde si většina z nich už ani neškrtne. Předtím nás ale čekalo ještě takzvané “povýšení”, ale o tom zase jindy.

Po nástupu na vojnu byla každému vojínovi přidělena funkce. Tehdy mě překvapilo, že armádní mašinérie o mě zřejmě ví víc, než jsem si myslel, protože jsem v civilu rád fotil a po příchodu na útvar jsem na své skříňce uviděl nápis “Starší fotograf”. Bezva! Dostanu foťák, jistě nejmodernější přístroj sovětské produkce značky Zenit a budu chodit po útvaru a fotit zajímavé situace. Chyba lávky. Vzhledem k mému umístění na divizi šlo o tzv. kusovkovou funkci. Nevadí, z opušťáku si přivezu svůj Ljubitěl a budu fotit tajně. Značky na vstupní bráně s přeškrtnutým fotoaparátem si prostě nebudu všímat. Kde jsem to jen – aha. Fiktivní funkce!

Po nějaké době měla přijet jakási kontrola z ministerstva, či odkud. Velitel roty pohledem do tabulek zjistil, že máme přebytek starších fotografů a jiných podivných funkcí, ale jaksi málo řidičů a nastalo takzvané přerozdělování funkcí. Několik dobře mířených tahů gumy a škrtů tužkou a rázem z několika zneuznaných Janů Saudků byli řidiči. Co na tom, že v civilu jsem se s řízením auta setkal akorát tak na autodromu. Opravdu nevím, jak by se řešil případný skutečný poplach s výjezdem. I když – následující příhoda by mohla sloužit pro představu.

Tatra 138

Jednou při takzvaném parko-hospodářském dni, což byl jiný název pro nahnání mladých do autoparku, kde čistili přidělené dopravní prostředky svých starých, zatímco ti si užívali dopoledního odpočinku na katrech (vojenský výraz pro železný kus nábytku s nevábně vonící matrací nahoře, sloužící k přespání vojáka – jinak též vojenská postel), jsem přemluvil skutečného řidiče stejného ročníku, jako já, vojína Štefana Markoczyho k zapůjčení jemu přidělené Tatry 138 a k malé zkušební projížďce po autoparku (“Helé, Štefán, já jsem ještě nikdy neřídil Tatru, když mě necháš řídit, dám ti kousnout štrůdlu!”). Za jednu krabičku cigaret se nakonec nechal přemluvit.

Chyba.

Nasedl jsem, nechal si vysvětlit, k čemu že jsou všechny ty pedály a páky, nastartoval a zkusil se rozjet. Můj mozek, jehož dosavadní řidičské zkušenosti by se daly shrnout těmito třemi slovy – “Jízda na kole” – se po rozjezdu jaksi zablokoval v poloze “Drž nohu na plynu a netoč volantem”. Naštěstí, pro Tatru i nedalekou garáž, seděl Štefan hned vedle a dva metry před nárazem strhl volant a nějakým, mě neznámým způsobem, ten kolos zastavil. Se slovy “Ty kokot, ja ťa dojebem!” jsme se rozloučili. Tak tedy skončil můj jediný vojenský řídičský zážitek.

Naštěstí během ministerské kontroly k žádnému poplachu nedošlo a tak byla ušetřena vojenská technika i případné životy a zanedlouho už se v mých papírech a na mé skříňce opět skvěl nápis “Starší fotograf”.

Za naší rotou se rozprostírala menší vodní plocha. Nic moc jezero, spíše jezírko, no vlastně taková větší louže. Staří se tam chodívali koupat a když pociťovali nedostatek fosforu, chodili tam lovit ryby za pomocí takzvaných pytlaček (kus silonového vlasce zakončený ohnutým špendlíkem). Ryby si časem zvykly na pravidelné pokusy o výlov a už jen výjimečně se některá z nich nechala nachytat na kus rezavého drátku, což staré přivedlo k myšlence změny metody lovu. Jeden z nich byl v civilu pravděpodobně elektrikářem, protože navrhl naprosto úchvatnou metodu výlovu. Vzal dvě plechové desky velikosti A4 a tloušťky 2 milimetry, přišrouboval k nim oblíbenou izolovanou dvojlinku (viz návod na výrobu čajového vařiče) dlouhou několik desítek metrů a zakončenou zástrčkou. Tyto desky pak byly vhozeny na dvou, zhruba tři metry od sebe vzdálených místech, do vody. Jeden ze starých zařval “Můžééééš”, načež někdo z mladých, čekající u zásuvky na rotě zasunul koncovku do zásuvky. Následkem toho se proud z místní sítě za vydatného poklesu energie ve všech objektech útvaru přesunul na krátkou chvíli do vody, čehož se nebohé ryby tak lekly, až lekly. Po vteřině až dvou a po výkřiku “Stoooooooop” došlo k přerušení dodávky proudu do vody. Následně bylo možné spatřit na hladině několik pohupujících se mrtvých těl ryb, kteréžto staří radostně vylovili a nechali nás odnést do kuchyně a upravit do poživatelného stavu.

Jednou jsem cestou na vycházku zahlédl Skalára a Magora, jak se právě chystají lovit. Desky už byly ponořeny, zbývalo jen pustit proud – až potud stejně jako vždy. Co ale nebylo stejné jako jindy, byla skupinka koupajících se nic netušících romů na druhém břehu. Skalár zařval “Muožéééééééééš”, světla pohasla a několik ryb pokrylo hladinu. O elektřině vím akorát to, že hřebíky do zásuvky nepatří (všeobecné povědomí) a že opravovat vadný spoj ve vánočních světýlkách na stromeček pomocí neizolovaných kleští je poměrně nepříjemné (vlastní zkušenost v deseti letech), ale řekl bych, že vzhledem k velikosti jezírka to plavce muselo alespoň šimrat na nohou.

Cestou k bráně jsem přemýšlel, co bych dělal, kdybych koupajíc se viděl k vodě přicházet několik lidí nesoucích podivný předmět, ze kterého by čouhaly v dálce mizející elektrické dráty.

Jednou za čas se gumy z divize rozhodly provětrat naše proleželé kosti a uspořádat nám cvičení s výjezdem na nedaleký výcvikový prostor Kamenná hůrka. Inu, změna je život. Sbalili jsme si plné polní a za pár minut už jsme stáli na buzerplace (vojenský výraz pro seřadiště před útvarem, kde vojáci z povolání převáděli své úspěchy v osobním životě na řev na své svěřence). Po vysvětlení, co a jak se bude dít, kam se pojede a jak dlouho tam budeme blbnout, jsme byli naloženi do přepravních vozidel, tehdy populárních nákladních vozů Praga V3S, neboli Vejtřasek a vyjeli na seřadiště před útvarem. Vzhledem k blížícímu se večeru a čerstvě napadlému sněhu začínali být někteří z nás neklidní při představě kolony vozidel v kopci na Kamenné hůrce. Přesto jsme vyrazili. Po třech hodinách cesty, provázené trvalým hustým sněžením, jsme se konečně vyšplhali na vrcholek, zaparkovali vozidla a čekali na další instrukce. Hodinu a půl se nic nedělo. O tom, že s touto situací si neví rady ani zkušení vojáci z povolání, svědčilo to, že ze štábní vétřiesky bylo občas možné zaslechnout “Ten vůl Kropáček si pískne a my tu budem blbnout jak hňupi!, nebo “Stará ho doma zdrbala za neumyté nádobí a on teď takhle… Po další hodině, strávené snahou se zahřát, konečně gumy svolaly nástup a oznámily nám, že “…výjezd skončil a víceméně potvrdil připravenost naší vojenské techniky, jakožto i naši bdělost a odbornou způsobilost v boji proti nepříteli našeho socialistického zřízení a teď se přesuneme stejnou stopou zpět na útvar – ROZCHOD, do vozidel nastoupit! Imperialističtí psi jistě museli blednout strachy. Ale to hlavní mělo teprve přijít.

Pokud cesta nahoru proběhla jakž takž, o cestě dolů se to nedalo říct ani náhodou. Velitelem výjezdu bylo rozhodnuto, že vozidla za sebou pojedou v rozestupu dvaceti metrů. To by se dalo dodržet, pokud by bylo sucho a cestu dolů by nepokrýval uježděný sníh. Jeli jsme druzí v pořadí. Bohužel nikdo z nás vzadu neviděl to, co náš řidič. Vejtřaska na první metě brzy ztratila pevnou půdu pod nohama a rychle se vzdalujíc porušila příkaz velitele akce. Vzadu to s námi v té železné krabici pěkně smýkalo a my pochopili, že bychom se asi měli něčeho pevně držet, protože bylo cítit, že se dostáváme do skluzu. Náš řidič to ale napoprvé zvládl a my zastavili. Napadlo mě, co to asi dělá s těmi za námi a neprozřetelně jsem otevřel zadní dveře. Oslepila mě dvě světla vozu za námi, který si rovněž nevzal k srdci nařízení o dvaceti metrech. Taktak jsem stačil zabouchnout dveře, než do nás třetí vétřieska narazila. Rázem jsme se všichni váleli na zemi, ale opět jsme jeli. Sice proti naší vůli, ale jeli. Řidič to po pár metrech ubrzdil, ale po chvilce opět náraz a zase jsme se klouzaje o kus posunuli. Třetí náraz už neubrzdil a my začali nepříjemně zrychlovat. Řidič zvolil dobře – než se dole po dvěstě metrech zabít, radši to flákl do příkopu. Skončili jsme pod úhlem 45 stupňů a pochopili, že dnes v noci na nás naše útvarové postýlky budou čekat marně.

Výsledkem této skvělé akce byly dvě převrácené vé3esky s poničeným materiálem na palubě, několik zraněných (naštěstí lehce) vojáků a zbytečně spálených několik set litrů nafty. Na útvar jsme se dostali až druhý den dopoledne, promrzlí, ale živí.

Dovedu si poměrně živě představit, kolik dílů by ze mě bylo, kdybych ty zadní dveře otevřel o vteřinu, či dvě později. Tehdy jsem se poprvé v životě bál o svůj život…

Ten, kdo byl na vojně, to asi pravděpodobně zná. Já, když ho viděl poprvé, byl jsem v šoku. Jednak nad šikovností vojenských ručiček, které dokázaly udělat z pověstného hovna bič a druhak tím, když jsem se zamyslel nad bezpečností tohohle šíleného výtvoru. Pro kutily přináším návod i se schématem, jak jsme si na vojně vyráběli jednoduchý ponorný vařič.

V kuchyni jsme požádali dozorčího (za jeho nepřítomnosti jsme je prostě ukradli) o dva hliníkové příborové nože. Ty už asi dnes nepůjdou sehnat. Byly to takové ty s černou plastovou rukojetí. Rukojeť se za pomocí násilí sundala a člověk získal dva kousky kovu s otvorem. Tyto dvě čepele se položily na sebe a mezi ně se nahoře a dole umístila dvě zápalková dřívka, která sloužila jako izolace. Čepele se pak zpevnily omotáním režnou nití kolem dřívek. Do otvorů dole se připojila izolovaná dvojlinka, na jejíž konec se umístila síťová vidlice.

Poté se do sklenice od okurek nalila voda a ponořil vařič. Celá sestava se postavila na noční stolek kvůli zvukovým efektům doprovázejícím vaření a síťová vidlice se opatrně zasunula do zásuvky. V celých kasárnách pohaslo světlo. Po chvíli se ze stolku ozval charakteristický hukot a voda začala vařit. Po zhruba dvou minutách bylo hotovo a nyní bylo třeba nesplést postup: nejprve odpojit zásuvku a pak vytáhnout vařič ze sklenice (někteří vojáci základní služby by mohli vyprávět). Výsledný produkt elektrolýzy vody pak zbývalo jen proměnit v lahodný nápoj vhozením sáčku čaje a dochucením cukrem, případně podle toho, co kdo měl rád. A nápaditosti se opravdu meze nekladly. Počínaje francovkou Alpa (tzv. rakouský čaj), přes jehličí z nedalekých smrčků a hrst acylpirinů (tzv. magorák), až po líh do stroje na množení denních rozkazů (tzv. novinářský čaj), který podle charakteristické vůně obsahoval zcela určitě i olej. Na záchodech to pak byla radost pohledět.

Vzpomínám na jednoho půlročáka, který si takového speciálního čaje dal dvě okurkové sklenice okolo půlnoci a ve tři ráno nám pískli poplach s výjezdem. Což o to, to by se dalo zvládnout, ovšem on byl řidič…

Než odešli “staří” do civilu, tedy zbývající půlrok, bývalo na útvaru střídavě oblačno. My “mladí” jsme jim museli přesně dle zákonů mazácké vojny provádět rozličné úsluhy, počínaje čištěním kanad (vojenské boty), přes tzv. bufet, až po “saharu”. Bufet se dělil na lehčí, jehož výroba nezabrala více než dvě minuty – například chléb s paštikou – a těžký, k jehož přípravě jste potřebovali vařič, ešus, olej a brambory – hranolky byly u starých velmi oblíbené. Saharou se pak nazýval jakykoli osvěžující nápoj – od šuměnky až po vodu se šťávou. Což o to, ve dne to docela šlo, ale když přišli někdy z vycházky pozdě v noci ožralí jak zákon káže a dokazujíc si svou nadřazenost a inteligenci se nás jali budit vykřiky “Sahara!” a “Bufet!”, mnozí z nás litovali, že se jim tu tuberkulózu u odvodu nepodařilo zahrát přesvědčivěji.

Nemohu zde nevzpomenout na tři “nejoblíbenější” postavy z řad starých.

Skalár – občan Slovenské republiky. Jeho přezdívka vycházela z charakteristického tvaru hlavy, která byla při pohledu zepředu o několik centimetrů výrazně užší, než při pohledu zboku. V době, kdy se narodil, bylo ještě běžné používat porodní kleště, což vysvětlovalo i jeho pozdější chování k nám. Jeho výkřik “Hééééééj, kokotyyyyyyy, buféééééééééét” mě probouzel ze snů dlouho poté, co už byl v civilu.

Čuňas – ve střízlivém stavu úlisný, až vlezlý slizoun, který se snažil s námi vycházet po dobrém a vždy prohlašoval, že on nešikanuje, že si toho užil dost, když byl mladý. Jakmile si dal více než tři piva, měnil se v bestii, která se neštítila ani hry v kostky s šatními skříňkami – samozřejmě našimi. Jeho přezdívka vycházela z jeho vzhledu. Představte si nejnepovedenější z experimentů doktora Moreaua. S blonďatou trvalou.

Magor – námi interně přezdívaný jako Svině. Od tohohle exota se dalo čekat cokoli. Jeden den byl schopen se s kýmkoli z nás bavit jako se sobě rovným, dokonce někdy šel i s mladými na pivo. Jindy, když mu “hráblo”, přišel, rozházel po chodbě skříňky, naházel zubní kartáčky do záchodu, vymačkal nám pastu do postele a podobně příjemné věci. K jeho nejoblíbenějším zálibám patřily tzv. komínky. Oblečení zarovnané ve skříňce podle pravítka nám byl schopen klidně i dvacetkrát vyházet a nechat přeskládat znovu, protože “…to je komínek? Si slepý? Si sereš vojnu ne? Se z toho posereš!!!”

Když vyrazili tihle tři společně na vycházku, bylo lepší raději neusínat.

Většina z nás se snažila, co jim síly stačily, sloužit starým tak, aby byli spokojeni a my se dočkali po roce zaslouženého “povýšení”. Těm zbylým několika se to příčilo, ale co měli dělat…

Kdepak je vám asi konec, vy inteligenti?!