Jako pulton jsem získal mimo jiné jednu pro mě podstatnou výsadu. Mohl jsem ve svém osobním volnu navštěvovat útvarovou hudební zkušebnu, což byla místnost o velikosti 5 krát 5 metrů, vybavená hudebními nástroji a elektronikou. V inventáři mohl hudební nadšenec nalézt tyto skvostné kousky:

• jedna otřískaná elektrická kytara neznámé značky
• jedna elektrická basová kytara stejného výrobce s chybějící strunou E
• nekompletní bicí souprava – chyběly tympány a šlapka k velkému bubnu neměla spojovací pásek, bez kterého – jak každý bubeník ví – můžete šlapat a šlapat, ale palice se prostě k bláně nepřiblíží a nepřiblíží, což má zásadní vliv na výsledné vyznění dané skladby
• jeden zesilovač značky Ver..na (chyběly písmena M a O)
• několik reprobeden, které zřejmě předchozí osazenstvo hudební zkušebny používalo jako branky na fotbal

V civilu jsem hrál a tak mě nenechalo klidným, když jsem jednou cestou na vycházku zjistil, že v hudebně zkouší dvojčlenný prazáklad hudebního tělesa. Chvíli jsem poslouchal za oknem a trvalo mi pár minut, než jsem poznal, že se jedná o skladbu Satisfaction od Rolling Stones v úpravě pro kytaru a zpěv. Zpěvák byl podle přízvuku ze Slovenska a snažil se současně se zpěvem i bubnovat, což mu moc nešlo, protože jak bylo zmíněno výše, velký buben neměl funkční šlapku a ten umělec viděl bubeníky v akci tak akorát v Ein Kessel Buntes. Kytarista se snažil, ale hrál spíše jako baskytarista, což skutečně byl. Nedalo mi to a vstoupil jsem dovnitř, načež jsme si chvilku povídali o našich hudebních zkušenostech z civilu (“…hej zobák, čo tu chceš?…čo???…ty hráš na gitaru?…ale kokot…no dobre, poďme to zkúsiť…”) a pak jsme si zkusmo dali pár kousků. Docela nám to šlo, obzvláště baskytarista si pochvaloval, že je již takříkajíc na svém a tak vznikla útvarová rocková skupina Zelený rock. Přiznejme si otevřeně, rocková skupina bez bubeníka není to pravé ořechové a tak jsme sháněli a sháněli, až jsme našli. Bubeník nejenže uměl bubnovat, ale byl i manuálně zručný, což ukázal hned na první zkoušce, kdy po větě “Pojebaná šlapka … vem ťa kokot…” nejprve dokázal, že umí spravit prokopnutou blánu a vzápětí opravil i nefunkční šlapku. Teď teprve dostala naše muzika ty správné grády.

Netrvalo dlouho a našeho tělesa si všiml útvarový kulturní gumák (rozumějte velitel přes kulturu). Navrhl nám, že pokud se dostatečně rychle sehrajeme a splodíme alespoň jednu vlastní skladbu, můžeme se zúčastnit útvarového kola Armádní Soutěže Umělecké Tvořivosti, neboli ASUT. Vzhledem k tomu, že jsme na to měli necelé dva měsíce, podařilo se a my se v den Dé nervózně tlačili v zákulisí útvarového kinosálu.

Měli jsme celou soutěž zahajovat. Když nás konferenciér uvedl, vyrazili jsme na pódium. A nastalo peklo. Před plným sálem jsem zasunul konektor od zesilovače do kytary, vyzkoušel zvuk a udělal krok dozadu, přičemž jsem si přišlápl přívodní šňůru, načež se ozval zvuk, jako když se trhají připájené dráty, což se opravdu stalo. Zůstal jsem zírat na bezdrátovou koncovku čnící z kytary a postupně rudnul. “Do riti…” pronesl polohlasem Maťo (zpěvák), “…choď to pripájať, lebo sme v riti.” Omluvil jsem se a vyrazil do zkušebny laborovat s páječkou. Uvaděč mezitím vysvětlil pochechtávajícímu se davu, že tohle se může stát i Karlu Gottovi, ale to už jsem se vracel. Dnes jsem neměl svůj den. Jakmile jsem zasunul připájený konektor do kytary, ozval se zvuk jako když zešílí orchestr třiceti zobcových flétnistů a já se opět rudý vydal podruhé do zkušebny zápasit s pájkou. Když jsem se do třetice vrátil na pódium před řechtající se a rádoby vtipný dav, zaslechl jsem za sebou povzbudivá slova (“…ak si to zas zle pripájal, rozkopem ti gule…”), což zřejmě způsobilo, že tentokrát bylo všechno v pořádku. Odehráli jsme dvě skladby, sklidili bouřlivý potlesk, odnesli si diplom za první místo s postupem do dalšího kola a já získal u starých alespoň malinko větší respekt. Alespoň na chvíli…

KVOP, neboli krátkodobé volno k opuštění posádky, neboli opušťák. Forma odměny od velitele roty za věrné služby. Plnili-li jste si vzorně své vojenské povinnosti, mohli jste si požádat o KVOP a pokud vám jej velitel schválil a zapsal do vojenské knížky, otevřela se rázem před vámi perspektiva dvou až šestidenního pobytu v civilním sektoru, kterého se dalo využít rozličným způsobem. Někteří se nejkratší cestou vydali na nádraží a odjeli do svého milovaného města za svými láskami, jiní v nedalekém lese shodili uniformu a navlékli civil, který pečlivě skrývali na dně vojenské skříňky a vydali se zkusit štěstí stopem, aby se pak po třech hodinách strávených máváním na kolemjdoucí auta vrátili s vymknutým ramenem na nádraží a riskli cestu v civilu vlakem. Musíte si uvědomit, že tehdy “za komančů” nebyla vojna taková, jako ještě donedávna. Vycházky nebo opušťák v civilu – o tom se nám ani nezdálo. A umístění do útvaru, který byl blíže místu bydliště, než 300 kilometrů bez protekce, to snad ani nešlo. Navíc ten šmejd Kropáček bránil dávání opušťáku jak jen se dalo. Dokonce i o vycházky jsme se museli prosit.

Už ani nevím, kdy mě poprvé napadlo zvolit se velitelem roty a udělit si svůj vlastní opušťák. Jedno vím zcela určitě – staří už museli být v civilu. Tohle bych si za jejich přítomnosti nemohl dovolit. Mám pocit, že to bylo kterýsi pátek, kdy velitel po odpoledním nástupu odjel domů a já se z deprese, způsobené přebytkem zelené barvy a stesku po domově, malinko přiopil a rozhodl se sbalit si pár věcí a odebrat se “zadními vrátky” na výpadovku z města zkusit stopnout nějakého zoufalce, který by mě zavezl přes dvě třetiny tehdy ještě Československé republiky do rodného města. Žold nebyl nejvyšší a vlak byl drahý. Když si to zpětně představím, musel jsem být dost mimo, nicméně po nějaké době jsem skutečně někoho stopnul a měl jsem to štěstí, že mě hodil až do jihomoravské metropole. Tam jsem pak strávil krušné chvilky, snažíc se stopnout dopravní prostředek, který by mě dopravil zbývajících 150 kilometrů. Vše nakonec klaplo a já strávil skvělý pátek a sobotu v rodném městě. V neděli ráno obvykle velitel chodil na kontrolu, takže v tu dobu už jsem musel být zpět.

Napoprvé vše klaplo a jak se říká – s jídlem roste chuť a tak se mé jízdy staly poměrně pravidelnými. Jednou při návratu jsem se “zasekl” kdesi v Praze a na výpadovku jsem se dostal až někdy k půlnoci. Tam jsem strávil celkem nepříjemných několik hodin v zimě marným máváním na opozdilce v autech. Když už jsem začal propadat zoufalství, zastavil mi asi ve tři hodiny oprýskaný žigulík. Když kývl na můj požadovaný cíl cesty a já nastoupil, nejprve mě zarazil podivný puch v autě a pak vzhled toho řidiče. Ten člověk byl buď pod vlivem nějaké látky, nebo opilý. Celou cestu se mě ptal, kde jsem byl, co jsem tam dělal a když se dověděl, že jsem byl doma za svou dívkou, začal ze mě tahat detaily o tom, co jsme spolu dělali a jak, což mi bylo krajně nepříjemné. V polovině cesty zastavil s tím, že se potřebuje vymočit a asi pět minut mě přemlouval, ať jdu s ním. Něco mi říkalo, že pokud vystoupím, do kasáren a pravděpodobně ani do civilu se už asi nikdy nedostanu a tak jsem trval na svém. Nakonec to vzdal, odešel sám a po zbytek cesty už nepromluvil. Vyhodil mě na kraji města a já těch 10 kilometrů šlapal po svých. Do kasáren jsem dorazil unavený, ale včas a zařekl jsem se, že příště raději vlakem.

Myslel jsem, že o mých cestách ví akorát dozorčí a mí spolubojovníci. Jaké bylo mé překvapení, když mi jednou velitel roty při jakémsi napomínání za cosi vmetl do tváře: “Jestli si myslíš, že nevím, jak trávíš víkendy, tak si na omylu…” Od té doby jsem začal využívat jen legální opušťáky 🙂

Na mazácké vojně byla krásná ta představa, že ty bestie odejdou rok předtím, než půjdeme do civilu my (na rozdíl od gumácké, kde se ta zelená monstra v uniformách držela funkce jako poslanec mandátu).

S končícím prvním uběhlým půlrokem se blížilo takzvané povyšování, což nemělo nic společného s rozmnožováním stříbrných peciček na náramenících, nýbrž šlo o akci, při níž jedna polovina mladých celé odpoledne smažila hranolky a další oblíbené pochutiny a druhá s batohem na zádech zaběhla (samozřejmě bez vědomí velitele roty, natož útvaru) do nejbližší civilní prodejny alkoholických nápojů, kde pak došlo k látkové přeměně – látka pevná (peníze) se stala látkou kapalnou (pivo, víno, ale hlavně tvrdý alkohol a čím více, tím lépe). Po návratu na rotu se tato skupina přidala k ostatním kuchařům – amatérům aby dokončila přípravy na večer.

Večer jsme pak připravené pochoutky a nakoupené tekutiny naservírovali na mazácký pokoj číslo 22 a postavili se svorně do řady před dveře. Následně nás staří po jednom volali na cimru, kde jsme zalehli na připravený kavalec, sundali si kalhoty a byli odměněni – povýšeni osmi ranami koženým páskem od výstroje přes zadek. Nešlo o jen tak nějaký směšný řemínek, na kterém nosí dámy zavěšeny kabelky, ale o tlustý kožený řemen šíře zhruba 4 cm s přezkou. Když je řeč o přezce, nemohu nevzpomenout na některé z nás, kteří přišli na řadu až později, kdy už počet vypitých lahví alkoholu přesahoval výši IQ Skalára s Čuňasem dohromady. Nejistá ruka povyšujícího neodhadla směr a rychlost a dostat železnou přezkou přes holou kůži nepatří k mým oblíbeným vzpomínkám.

Jakmile jsme byli povýšeni, dostali jsme pořádný hlt z láhve a odteď jsme měli povoleno několik věcí, které nám doposud byly odpírány: chodit po odchodu velitele roty v teplácích, nosit lehce upravenou lodičku, dívat se ve volnu na televizi a navštěvovat útvarové kino. Och díky, jaké to blaho.

Našli se ale v našich řadách i tací, kteří s tím nechtěli mít nic společného, jako například vojín Šafář, který byl mezi starými oblíben od první chvíle a jeho vzdor jim sloužil den co den jako záminka k šikanování. A tak zatímco my ostatní, kteří jsme podlehli a nechali se povýšit (i když jsme zpočátku s jeho postojem sympatizovali), jsme si mohli zbývající půlrok částečně oddechnout, protože v teplákách a s televizí už jsme přece jen byli více lidmi, vojín Šafář si to užil jistě tak, že asi nikdy nezapomene. A čištění pisoárů za pomocí žiletky a zubního kartáčku nebylo to nejhorší…