O absurditě tehdejší povinné vojenské služby svědčí následující historka.

Večer před dnem “D” nám bylo sděleno tajnými vojenskými kanály (což znamenalo, že z divize zavolal Mirek), že zítra ráno v šest hodin proběhne cvičný poplach. Večer si všichni zkontrolovali obsah plných polních a co chybělo, ukradli někomu odvedle, následkem čehož logicky zůstal jeden velmi nešťastný vojín s poloprázdým báglem. Někteří jedinci odolní proti špíně a potu zalehli večer rovnou oblečeni do maskáčů, aby byli ráno na nádvoří první, což však bylo k následujícímu průběhu poplachu celkem zbytečné.

Ráno v šest hodin vyhlásil dozorčí roty budíček a nástup na snídani. Po snídani jsme se odebrali zpět na rotu a měli dle rozkazu opět zalehnout. Deset minut po zalehnutí posledního vojína se ozvala píšťalka dozorčího a křik “Poplááááách”. Všichni jsme se bleskově obuli, nahodili plné polní a během rekordně krátkého času stáli venku na buzerplace, kde nás čekala odměna za vynaložené úsilí v podobě rozzářených tváří vojáků z povolání, kteří už si v duchu převáděli tento úspěch na prémie.

Řečeno slovy klasika: “A, povedztě Kefalin, čo si Vy predstavujete pod takym slovom – absurdny?”

Léto uběhlo celkem v poklidu a rapidně se přiblížil čas odchodu starých do civilu. Při té příležitosti nám připravili “povyšovačku”, tentokráte na staré mazáky. Ta proběhla v podobném duchu, jako povyšovačka na pultony s tím rozdílem, že se nejen staří, ale i my ožrali doslova jako prasata a těch ran páskem bylo dvanáct. Druhý den bylo špatně polovině roty, ale konečně jsme je měli takříkajíc na háku, protože nám tím skončily veškeré “povinnosti” k nim. Už jen zbývalo, aby zmizeli do civilu. Ta chvíle nastala jednoho slunečného dne, kdy ti ksyndlové v maskách lidí odešli v civilním oblečení směrem k bráně a my už je nikdy neviděli (a doufám, že už ani neuvidím).

Dobu mezi odchodem starých a příchodem nového ročníku, tedy našich mladých jsme trávili hojnými vycházkami, kde ti z nás, dříve nejvíce šikanovaní, spřádali plány, jak si to ti mladí “odserou” hned po nástupu a jak budou makat až se z nich bude kouřit. Nestačil jsem se divit, kde se to v těch lidech bere.

Z té doby mi zůstala jedna vzpomínka, kdy mě mí spolubojovníci vytáhli na vycházku i přes můj protest, že mám jen patnáct korun a do žoldu zbývají tři týdny. Tehdy tam u nás stálo pivo tři koruny deset a tak to stačilo k několikanásobnému porušení nařízení náčelníka generálního štábu číslo 17/86 a k zaujetí správneho názoru na vojenskou službu a vojáky z povolání cestou z vycházky. Vzpomínám si, že v nedaleké osvěžovně seděla notně opivená žena neurčitého věku (mohlo jí být okolo padesáti, ale klidně i sedmdesát) a jakmile uviděla nás v uniformě, okamžitě si k nám přisedla a začala nás chválit, jak pěkně bráníme vlast, jak nám to v těch zelených šatech sluší a podobně. Nejprve jsme si mysleli, že bude chtít zaplatit další pivo, ale když jsem se ráno probudil s hlavou jako střep, ve vycházkových kalhotách našel 75,40 Kč a vedle ležící podobně postižený svobodník Šimáň, o kterém ještě bude řeč v souvislosti s vojenskou posilovnou, na můj tázavý obličej prohlásil “Asi ses jí líbil, že ti furt cpala prachy…”, pochopil jsem, že to asi bylo jinak. Ovšem jak, to mi nebyl schopen říct nikdo…