Večer před nástupem dalšího ročníku nemohli někteří jedinci ani dospat. Částečně to bylo také tím, že valná většina z nich pojala tuto akci jako důvod k nezřízené konzumaci většího množství tajně donesených lihovin, piva a oblíbeného jablečného vína. Ať si náčelník generálního štábu psal ve svém pamfletu, označeném číslem 17/86 co chtěl, většina z nás se zmazala jako klokani. Na rotě byly pouze tři uzamykatelné záchodky, na kterých se dal vyklopit obsah žaludku, zmučeného nekvalitním alkoholem vkleče a beze svědků. Pokud došlo k obsazení všech tří místností, zbývaly už jen dva pisoáry, do kterých se sice něco vešlo, ale vzhledem ke zpravidla tužšímu skupenství odkládaného obsahu se brzy ucpaly a celou rotou se pak šířil charakteristický zápach. S tím si ovšem nikdo v tu chvíli hlavu nelámal. Však oni to noví zobáci zítra uklidí. Co na tom, že měli přijet během dopoledne a velitel roty tu určitě bude ráno dřív.

A taky že ano! Přišel, viděl a zvítězil. Nejprve zjistil, kdo to provedl. To nebyl až tak těžký oříšek, protože když člověk večer vypije litr jablečného vína, nebo podobné množství podobné pochoutky, neskáče ráno zrovna jako zajíc Zaza. Následně rozdal tresty v podobě zaražených vycházek. Následoval trest nejvyšší v podobě úklidu WC. Nikdo z těch šesti nejhůře postižených si samozřejmě nepamatoval, kde si byl večer ulevit a nikomu z nich se z estetických důvodů nechtělo uklízet po druhých. Dozorčí u stolku, který byl hned vedle toalet, jim to svou hláškou “…Pišta, ty si bol najpr vľavo a potom vprostred…” vůbec nezjednodušil. Po hodince byly toalety v téměř původním stavu a my v tom slunečném zářijovém dni očekávali příchod prvních zmatených nešťastníků v civilním šatstvu.

A dočkali jsme se. Přišlo jich tuším patnáct, pokud mě paměť neklame. Po nahlášení a zapsání u velitele roty odevzdali svůj drahocenný civilní oděv veliteli výstrojního skladu a výměnou obdrželi slušivý mundúr jednolité barvy natrávených fazolových lusků. Poté si je jednoho po druhém vychutnal svobodník Marek Tulej, ohánějíce se strojkem na stříhání vlasu tak, že by mu záviděl i střihoruký Edward. Tulejův potměšilý, skoro až extatický úsměv, když jezdil strojkem od čela až k temeni, jsem si nedokázal vysvětlit do té doby, než mi to Markoczy osvětlil větou “…tý kokoti Marka kedysi v prijímači ostrihali tak, že ho něspoznala ani mama, keď za nim prijela o mesjac na prísahu…”. Po nějaké době se rotou ploužilo patnáct fantomasů v povlávajících uniformách, někteří s krvavými šrámy na lebkách, většina z nich se šrámy na duši, které byly viditelné i prostým okem díky jejich povislým úsměvům.

Řekl bych, že to byl první náznak šikany z řad těch, kteří kdysi svorně prohlašovali, že oni šikanovat rozhodně nebudou. Odpoledne, po odchodu velitele, byli noví mladí proškoleni dalším člověkem, který kdysi při smažení hranolků a dělání sahary pro Skalára a ostatní zmetky silným hlasem skálopevně prohlašoval, že on nebude nikdy stejný jako oni. Byli poučeni o významu slov BUFET, SAHARA a KOLIKDNES. Následně jim byl v poměrně obsáhlém příspěvku Pišty Markoczyho, jehož většinovou část tvořily výrazy spisovné vychodňarštiny, vysvětlen rozdíl mezi takzvanou malou a velkou saharou. Poslední si vzal slovo vojín Kotalík a všem popsal následující půlrok, následné povýšení a další půlrok. Poměrně depresivní vyprávění zakončil populárním vyzváním k odchodu “…a teraz všeci vymrdajtě na cimry…”, což nemělo nic společného se sexuálním stykem.

Tehdy mi jich bylo celkem líto. Vzpomněl jsem si, jak jsem nastoupil před rokem já a jak jsem byl vyplašený. Na druhou stranu, s jejich příchodem se přiblížil můj odchod do civilu a to zas nebylo tak špatné.