Po odchodu starých do civilu jsme konečně byli svými pány. Člověk už se nemusel obávat, že ho uprostřed noci probudí ožralý traktorista (v civilu) a bude po něm chtít ve dvě ráno usmažit hranolky.

Noví mladí se pomalu rozkoukávali a většina z nich si už i zvykla na ponižování ze strany těch z mého ročníku, kteří ještě před časem hanili šikanu jako to nejhorší, co existuje. Vzpomínám na jednoho z mladých, vojína Syrového, který v civilu zřejmě bydlel v posilovně. Když tohohle medvěda viděli po příchodu na rotu někteří rachitičtější jedinci (což jsme byli skoro všichni), tušili, že to s jeho šikanizací asi nebude tak snadné. Nicméně, jeho svalstvo bylo v nepřímé úměře k jeho mozkové kapacitě, neboť po prvním proškolení starými stran úsluh se je jal vykonávat k jejich naprosté spokojenosti v jakoukoli denní či noční dobu. Bylo zajímavé sledovat například o hlavu menšího Pištu Markoczyho, jak řve “Syrovyyy, bufeeet a pohni si, do riti! Som hladný ako kokot”, načež se chodbou ozval dusot a vojín Syrový, porážeje stolky a ostatní, kteří mu stáli v cestě, běžel do své skříňky, kde měl sklad paštik a chlebů z oběda. Inu, i přesto, že by dokázal polovinu starých vyřídit jednou rukou, bral zásady mazácké vojny přesně tak, jak mu je v civilu vylíčili jeho kamarádi z fitka.

V souvislosti s šikanou si vzpomínám na následující příhodu. Někdy na podzim, chvilku před revolucí, k nám byl převelen svobodník Stydký – stejný ročník, jako my. Takový veselý, kulatý človíček. Zpočátku na nás působil sympaticky, ale časem nám začala lézt na nervy jeho hláška “Parádní kus”, kterou pronášel jako odpověď prakticky na cokoli.

“Stydký, přišel ti balík.”
“Parádní kus!”
“Stydký, máš službu v kuchyni!”
“Parádní kus!”
“Stydký, schválili ti dovolenku!”
“Parádní kus!”
“Stydký, di do prdele!”
“Parádní kus!”

Po měsíci jsme ho kolektivně nenáviděli a to včetně mladých. Při jednom průšvihu (bohužel už si nevzpomenu, co to bylo) nám přišel velitel roty vyčinit. Zprvu nám bylo divné, že znal informace, o kterých nemohl mít ani tušení. Někdo přišel s tím, že u nás asi někdo bonzuje a protože doposud se nikdy nic takového nestalo, všechny okamžitě napadlo jediné jméno. Ať jsme to brali z jakékoli strany, vždycky jsme se dostali k svobodníku Stydkému. Nechali jsme tomu čas, abychom neobviňovali nevinného, ale když se to ještě několikrát opakovalo, rozhodli jsme se vzít věc do svých rukou.

Po jedné příbuzné mi doma zbyl starý naslouchací aparátek. Sluchátko, dvojlinka a krabička s mikrofonem, minizesilovačem a baterkou. Při nejbližším KVOP jsem ho přivezl a spolu se spolubojovníky jsme se rozhodli jej nainstalovat. Plán byl jednoduchy. Přes komín kanceláře velitele roty spustíme krabičku s mikrofonem co nejníže – nejlépe až přímo do kamen – a drát s odposlechovým sluchátkem vyvedeme přes vedlejší komín do posilovny, která byla naproti jeho kanceláři. Plán byl zrealizován. Následující dny mohlo být nezasvěcenému pozorovateli divné, že kdykoli do kanceláře velitele vešel četař Stydký (ano, něčekaně povýšen), do posilovny se nahrnulo několik amatérských špionů.

Náš plán byl geniální. Bohužel, nepočítal s jednou drobností. V listopadu, jak známo, již bývá občas chladněji. Ten výjev mám před očima i po těch letech. Spal jsem po obědě, když tu mě vzbudil vojín Šafář. Zprvu jsem nechápal, proč mi cpe před nos kus uhlí. Ještě štěstí, že ten zapůjčený aparátek po mě žádné zdravotnické zařízení po návratu z vojny nechtělo vrátit.

Noční můra nás záklaďáků, podplukovník Kropáček, jehož sláva se nesla celým západním vojenským okruhem, měl odejít do důchodu. Jakmile se tato zpráva donesla k nám na divizi, zprvu jsme mysleli, že jde o žert, ale po několika nenápadných dotazech u poručíka Helepocem (“…pane poručíku, je pravda, že podplukovník Kropáček jde do důchodu?”) a jeho mnohoslibných odpovědích ( “…hej, ten kokot drevený nás už tu koněčně prestaně jebať jak nadmuté svině…”) jsme pochopili, že náš sen zřejmě dojde brzy naplnění. A skutečně. Netrvalo to ani měsíc a nastal den D.

Vidím to jako dnes.

V ten památný den přišel do naší kanceláře v civilu. Tehdy jsem ještě neznal trilogii Pán prstenů, jinak bych se rozchechtal nahlas, protože Kropáček v uniformě vypadal jako dítě, zplozené z lásky Gluma a nějaké skřetí ženy. A teď si ho představte v světle hnědých tesilových kalhotách a modré šusťákové bundě. Poté nám sdělil oficiálně tu úžasnou novinku, že dnešním dnem končí a je dle jeho slov “převelen do zálohy”.

Po několika vteřinách trapného ticha, kdy zřejmě čekal nějaké poděkování za to, jak k nám byl vždy zdvořilý a kamarádský, to vzdal a každému z nás potřásl rukou a pronesl nějakou univerzální frázi. Když došel ke mě, vyšla z něj věta:

“Ať vám to tady ubíhá.”

A já, ještě lehce ovíněn z předchozí bouřlivé večerní oslavy, kdy se rotou ozývaly neartikulované výkřiky, jejichž základ z většiny tvořila tři slova – Kropáček, hovado a důchod – jsem odpověděl nezapomenutelnou větou, jejiž hluboký význam mi hned po vyřčení nedošel:

“Vám ať to taky ubíhá, pane podplukovníku.”

Kropáček polkl, nasedl do štábního Uazu a od té doby už jsem ho nikdy neviděl. Vzhledem k jeho předpokládané nesmrtelnosti teď zřejmě otravuje život svým příbuzným.