Z vycházky žigulikem?

Jak ten čas letí. To by člověk neřekl, že se na chvilku odmlčí, zamyslí a mezitím uběhnou dva roky. I přesto tu občas zavítá nějaká návštěva a já jsem za to rád a děkuji, že vás baví číst mé vzpomínky na dobu dávno minulou. Civil se pomalu blíží, tak si pojďme zase zavzpomínat.

To bylo ještě v době, kdy Kropáček byl v plné síle a vládl rukou mocnou a hlavou dementní. Zrovna začalo trojdenní divizní cvičení na mapách, což byla noční můra nás – štábních krys, ale zato pohádka pro zbytek útvaru, protože po dobu cvičení na útvar nepáchla z gum ani noha. Zato my písaři a mapaři jsme si užívali plnými hrdly. Cvičení mělo, jako už tolikrát, prokázat semknutost a připravenost armády Československé socialistické republiky, jakožto i politickou jednotnost v linii nastolené 15. sjezdem Komunistické strany Československa a splnit závěry Komunistické internacionály, kupředu levá zpatky ni krok. Konec vysílání v gumové řeči. Moc jsme toho za ty tři dny nenaspali. Pamatuju se, že jsme zůstávali na divizi a pospávali v poloze QWERTZ (písaři hlavou na psacím stroji). Bylo to psychicky dost náročné, protože když přišel rozkaz, bylo nutné v rekordně krátkém čase naplánovat na mapách danou situaci a zkuste nevyspalí s řvoucím idiotem za zády udělat rovnou čáru. Pamatuju si, že třetí den už mi bylo všechno jedno, protože Kropáčka jsem vnímal jakoby za sklem a jeho řev na mě doléhal z dálky. Nicméně vše má svůj konec a i tato roztomilá gumácká kratochvíle skončila. Samozřejmě, že vyhráli naši (pokud přivřeme oči před tím flekem od vylité tuše hned vedle hlavní linie).

Po návratu na útvar bylo třeba přepnout mozek zpět do normálního stavu a to za použití většího než velkého množství chmelového antidepresiva. Inu vypravili jsme se my tři (Kryšpín pil jen kofolu, nebo mléko) na zaslouženou vycházku do nedaleké osvěžovny. Přidal se k nám i Pišta Markoczy, ačkoli s cvičením a následnými oslavami měl pramálo společného, ale jak on pravíval “Šak pijem, kokot, no nie?” Jak by člověk předpokládal, vycházka nedopadla příliš slavně, protože tři dny s minimem spánku a nedostatkem jídla a několikero piv udělalo v hlavě a organismu mišung jako když pejsek s kočičkou vařili dort.

Z hospody si pamatuju víceméně ostře následující sekvence: sedíme u stolu, diskutujeme, popíjíme. Postupem času výrazy v tvářích povolují a my jsme sebejistější a otevřenější. Jakýsi chlápek u vedlejšího stolu mi dává okusit lžičku domácího křenu, kterou bezmyšlenkovitě pozřu a na nějakou dobu přestávám vidět a slyšet. Náhle sedím u jiného stolu a snažím se přesvědčit jakousi sympatickou romku o výhodách fyzického vztahu s vojákem. Sedím opět u našeho stolu a pozoruju Pištu, jak odchází na záchod ruku v ruce se sympatickou romkou. Odbíhám na záchod zbavit se nějaké té zátěže. Konečně chápu význam rčení “Pivo jako křen”. Petr už chce do kasáren, tak jdu s ním. Sedím v jakémsi autě a svět za okny se pohybuje, ale možná se pohybuje svět uvnitř auta. Jsem venku z auta a šlapu sám pěšky ty dva kilometry na útvar. Bolí mě pravá strana tváře. Ráno je mi zle a v krku mám, jakobych kloktal Savem. Při pohledu do zrcadla si nemůžu vzpomenout, kde jsem se umazal. Nejde to dolů, protože je to monokl.

Dodatečně se tímto omlouvám za Pištu majiteli oranžového žigulíku nezjištěné poznávací značky, že mu ve snaze dostat se zpět na útvar vozmo vytrhl páčku blinkru z palubní desky ve snaze nastartovat po vzoru amerických filmů. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby majitel zrovna nepřicházel ke svému vozu. Akorát nevím, proč jsem přes hubu dostal zjevně jen já.

I tak jsme žili…