Nastal den mého odjezdu. Detaily si už nepamatuju, důležité pro další vývoj bylo mé rozhodnutí jít se odpoledne rozloučit s několika přáteli do hospůdky v centru. Marné bylo mé vymlouvání, že nemůžu, že mi to v deset večer jede z hlavního nádraží. “To stihneš, dáme pár škopků a jedeš.” Tož tak.

S rostoucím počtem škopků rostla i má nenávist k místu, kde jsem měl pobývat následující dva roky, což vyvrcholilo tím, že jsem asi po osmém pivu prohlásil jasně a srozumitelně:
“…eee…seru na – škyt – ně…se na to můžu…pakárna zele…škyt…ná…nikam…nejedu…”
a pilo se dál.

Ani nevím, v kolik jsem se dostal domů. Důležité je, že jsem se probral zhruba v devět ráno, kdy už jsem měl být o zhruba 600 kilometrů západněji. Absolutně dezorientovaný jsem začal vymýšlet, co teď a co potom. A vymyslel jsem geniální plán. Když onemocním, nebudu muset na vojnu. Jenže jak onemocnět? Co třeba zlomená noha? Geniální! Jak na to? Normálka, vezmu paličku na maso a praštím se do nártu. Pak zajdu na pohotovost, tam mi dají papír, pak na vojenskou správu a tam mi odloží nástup. Jednoduché až na ten počátek – něco jiného je zabít paličkou kapra a něco jiného je tlouct sám sebe. Vynechám asi hodinu pokusů, výkřiků a omylů. Na podesáté se mi podařilo skloubit dostatečný švih s dostatečnou silou a správným směrem. Zatmělo se mi před očima, ale po chvíli rozdýchávání spočinul můj zrak na několikanásobně větším nártu. Bezva! Zkusil jsem se na něj postavit a vzápětí jsem se se slzami v očích zvedal ze země. Nastal čas vyrazit na pohotovost. Problém nastal při pokusu dostat se s takovou nohou do boty. Nakonec jsem ji tam s vypětím všech sil dostal a opatrně vyrazil.

Na pohotovosti ohodnotili mou ranní snahu papírem, kde se skvěl nápis “naražený nárt”. Naražený? Jak naražený??? Tak já si ani neumím sám zlomit nohu? Kruci!

Na vojenské správě se na mě guma u okénka sice podívala dost podezřívavě, ale nakonec mi odložil nástup o 3 týdny. Takže víceméně vítězství. Opravdu vítězství?! …