Běžný pracovní den na divizi

Ráno se vyrazilo z útvaru směrem na autobusovou zastávku a jelo se několik zastávek do centra, kde pak pěším husím pochodem jsme my čtyři (tedy já coby kreslič, Mirek coby další kreslič, Kryšpín coby písař a Petr coby náš dozor) vyrazili na pětiminutovou cestu na přísně tajné místo uprostřed města.

Pár poznámek k mým spolubojovníkům:

Mirek – půltón, neboli voják, který nastoupil na vojnu o půl roku dříve než já. Lehounce sebestředný týpek, trávící většinu volného času cvičením v posilovně, pojídáním tvarohových kalorických bomb a následným prohlížením své tělesné schrány v zrcadle. Pokud zrovna necvičil, básnil o své vnadné kopretině, kterou jsem jednou viděl a musím zde uvést, že většinu informací, kterými nás krmil, čerpal zřejmě z časopisů pro pány.

Kryšpín – tzv. starý, neboli voják nastoupivší o rok dříve než já a tudíž vládnoucí neomezenou mocí nás, mladší ročníky, šikanovat a vyžadovat po nás rozličné úsluhy. Ač byl v civilu středoškolák, inteligence moc nepobral, o čemž nás přesvědčoval denně svými nejapnými dotazy. Panic. Tak moc toužil po dívce, že si dokonce vytiskl na stroji desítky lístečků s textem “Ahoj, líbíš se mi. Napiš mi na adresu…” a vhazoval je do kabelek a tašek nicnetušících spolucestujících ženského pohlaví cestou na divizi. Vlastnost, která nás na něm nejvíce hnětla, se projevovala při jídle, kdy si dal sousto do pusy, dvakrát žvýkl, nacpal si další sousto, opět dvakrát žvýkl, toto se opakovalo několikrát až do zaplnění ústní dutiny a následného dušení se. Po několika takto strávených soustech většinou prohlásil, že to jídlo je humus a že už nechce. Jeho rachitická postava svědčila o tom, že tento zvyk si přinesl už z civilu.

Petr – stejný nástupní ročník, jako já, ale absolvent vojenské katedry vysoké školy, neboli absík. Teoreticky by nám měl velet, prakticky jsme ho měli tzv. na háku. Ve volném čase se bavil hrou na kytaru a zpěvem trampských písní a i jinak to byl docela nudný patron.

Po příchodu do kanceláře nastala buď situace A, kdy vojáci z povolání (dále jen gumy) byli celý den s námi a tudíž jsme stále něco kreslili, psali, překreslovali, sfoukávali čaj nebo kafe a nechali se psychicky týrat (dále jen buzerovat), a nebo situace B, kdy jsme vešli a viděli jen rozmazané pobíhající zelené fleky, což znamenalo, že gumy někam jedou (cvičení, porada, apod.) a tudíž strávíme dopoledne, případně i odpoledne odpočinkem. V případě B jsme čas do oběda trávili čtením novin, hraním her na “počítači”, o kterém se zmíním později, případně spánkem, což obzvláště v případě Mirka bylo lehce poznatelné, protože většinou usnul na klávesnici svého psacího stroje a pokud někdo zazvonil a on šel otevřít, dala se mu z čela přečíst písmena QWERTZ, respektive ZTREWQ.

Obědy bývaly většinou skvělé, protože nám vařili totéž, co gumám. Poté, co jsme si pochutnali, popadli jsme dusícího se Kryšpína a pokračovali v odpolední činnosti až do dvou hodin, kdy nám končila “směna” a my se vydali zpět na autobus a do kasáren, ale o tom zase někdy jindy.

3 thoughts on “Běžný pracovní den na divizi

  1. šikanana vaše názory na šikanu bych vám chtěl říci, že na šikanu musí být dva – jeden, který šikanuje a druhý, který se nechá.

    nejlepší lék na šikanu na vojně je deka
    pokud víte co to je

Leave a Reply to joe Cancel reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *