Než odešli “staří” do civilu, tedy zbývající půlrok, bývalo na útvaru střídavě oblačno. My “mladí” jsme jim museli přesně dle zákonů mazácké vojny provádět rozličné úsluhy, počínaje čištěním kanad (vojenské boty), přes tzv. bufet, až po “saharu”. Bufet se dělil na lehčí, jehož výroba nezabrala více než dvě minuty – například chléb s paštikou – a těžký, k jehož přípravě jste potřebovali vařič, ešus, olej a brambory – hranolky byly u starých velmi oblíbené. Saharou se pak nazýval jakykoli osvěžující nápoj – od šuměnky až po vodu se šťávou. Což o to, ve dne to docela šlo, ale když přišli někdy z vycházky pozdě v noci ožralí jak zákon káže a dokazujíc si svou nadřazenost a inteligenci se nás jali budit vykřiky “Sahara!” a “Bufet!”, mnozí z nás litovali, že se jim tu tuberkulózu u odvodu nepodařilo zahrát přesvědčivěji.

Nemohu zde nevzpomenout na tři “nejoblíbenější” postavy z řad starých.

Skalár – občan Slovenské republiky. Jeho přezdívka vycházela z charakteristického tvaru hlavy, která byla při pohledu zepředu o několik centimetrů výrazně užší, než při pohledu zboku. V době, kdy se narodil, bylo ještě běžné používat porodní kleště, což vysvětlovalo i jeho pozdější chování k nám. Jeho výkřik “Hééééééj, kokotyyyyyyy, buféééééééééét” mě probouzel ze snů dlouho poté, co už byl v civilu.

Čuňas – ve střízlivém stavu úlisný, až vlezlý slizoun, který se snažil s námi vycházet po dobrém a vždy prohlašoval, že on nešikanuje, že si toho užil dost, když byl mladý. Jakmile si dal více než tři piva, měnil se v bestii, která se neštítila ani hry v kostky s šatními skříňkami – samozřejmě našimi. Jeho přezdívka vycházela z jeho vzhledu. Představte si nejnepovedenější z experimentů doktora Moreaua. S blonďatou trvalou.

Magor – námi interně přezdívaný jako Svině. Od tohohle exota se dalo čekat cokoli. Jeden den byl schopen se s kýmkoli z nás bavit jako se sobě rovným, dokonce někdy šel i s mladými na pivo. Jindy, když mu “hráblo”, přišel, rozházel po chodbě skříňky, naházel zubní kartáčky do záchodu, vymačkal nám pastu do postele a podobně příjemné věci. K jeho nejoblíbenějším zálibám patřily tzv. komínky. Oblečení zarovnané ve skříňce podle pravítka nám byl schopen klidně i dvacetkrát vyházet a nechat přeskládat znovu, protože “…to je komínek? Si slepý? Si sereš vojnu ne? Se z toho posereš!!!”

Když vyrazili tihle tři společně na vycházku, bylo lepší raději neusínat.

Většina z nás se snažila, co jim síly stačily, sloužit starým tak, aby byli spokojeni a my se dočkali po roce zaslouženého “povýšení”. Těm zbylým několika se to příčilo, ale co měli dělat…

Kdepak je vám asi konec, vy inteligenti?!