Jak se na vojně vařil čaj

Ten, kdo byl na vojně, to asi pravděpodobně zná. Já, když ho viděl poprvé, byl jsem v šoku. Jednak nad šikovností vojenských ručiček, které dokázaly udělat z pověstného hovna bič a druhak tím, když jsem se zamyslel nad bezpečností tohohle šíleného výtvoru. Pro kutily přináším návod i se schématem, jak jsme si na vojně vyráběli jednoduchý ponorný vařič.

V kuchyni jsme požádali dozorčího (za jeho nepřítomnosti jsme je prostě ukradli) o dva hliníkové příborové nože. Ty už asi dnes nepůjdou sehnat. Byly to takové ty s černou plastovou rukojetí. Rukojeť se za pomocí násilí sundala a člověk získal dva kousky kovu s otvorem. Tyto dvě čepele se položily na sebe a mezi ně se nahoře a dole umístila dvě zápalková dřívka, která sloužila jako izolace. Čepele se pak zpevnily omotáním režnou nití kolem dřívek. Do otvorů dole se připojila izolovaná dvojlinka, na jejíž konec se umístila síťová vidlice.

Poté se do sklenice od okurek nalila voda a ponořil vařič. Celá sestava se postavila na noční stolek kvůli zvukovým efektům doprovázejícím vaření a síťová vidlice se opatrně zasunula do zásuvky. V celých kasárnách pohaslo světlo. Po chvíli se ze stolku ozval charakteristický hukot a voda začala vařit. Po zhruba dvou minutách bylo hotovo a nyní bylo třeba nesplést postup: nejprve odpojit zásuvku a pak vytáhnout vařič ze sklenice (někteří vojáci základní služby by mohli vyprávět). Výsledný produkt elektrolýzy vody pak zbývalo jen proměnit v lahodný nápoj vhozením sáčku čaje a dochucením cukrem, případně podle toho, co kdo měl rád. A nápaditosti se opravdu meze nekladly. Počínaje francovkou Alpa (tzv. rakouský čaj), přes jehličí z nedalekých smrčků a hrst acylpirinů (tzv. magorák), až po líh do stroje na množení denních rozkazů (tzv. novinářský čaj), který podle charakteristické vůně obsahoval zcela určitě i olej. Na záchodech to pak byla radost pohledět.

Vzpomínám na jednoho půlročáka, který si takového speciálního čaje dal dvě okurkové sklenice okolo půlnoci a ve tři ráno nám pískli poplach s výjezdem. Což o to, to by se dalo zvládnout, ovšem on byl řidič…

6 thoughts on “Jak se na vojně vařil čaj

  1. Dobrý čtení. Dnešní mládež může litovat, že jim zruší vojnu. Takovou srandu už nikde nezažijou. Já jsem na šel na vojnu dalo by se říct dobrovolně. Mohl jsem ci vybrat. Buď vojna, nebo makat dvanáct let v dolech. Bral jsem raději tu vojnu. Rukoval jsem do Bratislavy do čestné jednotky. Byl jsem ale nejmenší z útvaru a tak mě strčili i vzhledem k mému vzdělání do kotelny, kde jsem ty dva roky přečkal. O několik let později si mě potom zavolali znovu několikrát na cvičení a udělali ze mě dokonce během dalších devíti týdnů ženijního průzkumníka. Pěkné vzpomínky. Dnešní mládež už ale tohle nepozná.

  2. Drobná chybaV uvedeném popisu zařízení je drobná chyba – ty nože nebyly hliníkové, nýbrž nerezové. Hliníkové bylo všechno ostatní, jen ty nože ne.

    Šikovnější jedinci to dělali i tak, že strhli střenku, podélně ji provrtali, provlékli vodič, připojili k čepeli a tu zpět zarazili do střenky. Potom celé nože svázali střenkami k sobě. Sice se zvětšila mezera mezi elektrodami a tím snížil "výkon", ale mělo to izolovanou rukojěť …

  3. Aji ze starych žyletekViděl se toto ni enym z přyboraku, no aji ze starych žyletek – jak na vojně, tak aji v base… To byly ty ploche, povjastne, Dyju Jevyčko… *:-)))
    Kura, synek, že ty si na te dyvizy služil v Plzni? Dyž ni tam, tuž v Karlovych Varach? Ch.

Leave a Reply to chacharzprahy Cancel reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *