Jednou za čas se gumy z divize rozhodly provětrat naše proleželé kosti a uspořádat nám cvičení s výjezdem na nedaleký výcvikový prostor Kamenná hůrka. Inu, změna je život. Sbalili jsme si plné polní a za pár minut už jsme stáli na buzerplace (vojenský výraz pro seřadiště před útvarem, kde vojáci z povolání převáděli své úspěchy v osobním životě na řev na své svěřence). Po vysvětlení, co a jak se bude dít, kam se pojede a jak dlouho tam budeme blbnout, jsme byli naloženi do přepravních vozidel, tehdy populárních nákladních vozů Praga V3S, neboli Vejtřasek a vyjeli na seřadiště před útvarem. Vzhledem k blížícímu se večeru a čerstvě napadlému sněhu začínali být někteří z nás neklidní při představě kolony vozidel v kopci na Kamenné hůrce. Přesto jsme vyrazili. Po třech hodinách cesty, provázené trvalým hustým sněžením, jsme se konečně vyšplhali na vrcholek, zaparkovali vozidla a čekali na další instrukce. Hodinu a půl se nic nedělo. O tom, že s touto situací si neví rady ani zkušení vojáci z povolání, svědčilo to, že ze štábní vétřiesky bylo občas možné zaslechnout “Ten vůl Kropáček si pískne a my tu budem blbnout jak hňupi!, nebo “Stará ho doma zdrbala za neumyté nádobí a on teď takhle… Po další hodině, strávené snahou se zahřát, konečně gumy svolaly nástup a oznámily nám, že “…výjezd skončil a víceméně potvrdil připravenost naší vojenské techniky, jakožto i naši bdělost a odbornou způsobilost v boji proti nepříteli našeho socialistického zřízení a teď se přesuneme stejnou stopou zpět na útvar – ROZCHOD, do vozidel nastoupit! Imperialističtí psi jistě museli blednout strachy. Ale to hlavní mělo teprve přijít.

Pokud cesta nahoru proběhla jakž takž, o cestě dolů se to nedalo říct ani náhodou. Velitelem výjezdu bylo rozhodnuto, že vozidla za sebou pojedou v rozestupu dvaceti metrů. To by se dalo dodržet, pokud by bylo sucho a cestu dolů by nepokrýval uježděný sníh. Jeli jsme druzí v pořadí. Bohužel nikdo z nás vzadu neviděl to, co náš řidič. Vejtřaska na první metě brzy ztratila pevnou půdu pod nohama a rychle se vzdalujíc porušila příkaz velitele akce. Vzadu to s námi v té železné krabici pěkně smýkalo a my pochopili, že bychom se asi měli něčeho pevně držet, protože bylo cítit, že se dostáváme do skluzu. Náš řidič to ale napoprvé zvládl a my zastavili. Napadlo mě, co to asi dělá s těmi za námi a neprozřetelně jsem otevřel zadní dveře. Oslepila mě dvě světla vozu za námi, který si rovněž nevzal k srdci nařízení o dvaceti metrech. Taktak jsem stačil zabouchnout dveře, než do nás třetí vétřieska narazila. Rázem jsme se všichni váleli na zemi, ale opět jsme jeli. Sice proti naší vůli, ale jeli. Řidič to po pár metrech ubrzdil, ale po chvilce opět náraz a zase jsme se klouzaje o kus posunuli. Třetí náraz už neubrzdil a my začali nepříjemně zrychlovat. Řidič zvolil dobře – než se dole po dvěstě metrech zabít, radši to flákl do příkopu. Skončili jsme pod úhlem 45 stupňů a pochopili, že dnes v noci na nás naše útvarové postýlky budou čekat marně.

Výsledkem této skvělé akce byly dvě převrácené vé3esky s poničeným materiálem na palubě, několik zraněných (naštěstí lehce) vojáků a zbytečně spálených několik set litrů nafty. Na útvar jsme se dostali až druhý den dopoledne, promrzlí, ale živí.

Dovedu si poměrně živě představit, kolik dílů by ze mě bylo, kdybych ty zadní dveře otevřel o vteřinu, či dvě později. Tehdy jsem se poprvé v životě bál o svůj život…