Po nástupu na vojnu byla každému vojínovi přidělena funkce. Tehdy mě překvapilo, že armádní mašinérie o mě zřejmě ví víc, než jsem si myslel, protože jsem v civilu rád fotil a po příchodu na útvar jsem na své skříňce uviděl nápis “Starší fotograf”. Bezva! Dostanu foťák, jistě nejmodernější přístroj sovětské produkce značky Zenit a budu chodit po útvaru a fotit zajímavé situace. Chyba lávky. Vzhledem k mému umístění na divizi šlo o tzv. kusovkovou funkci. Nevadí, z opušťáku si přivezu svůj Ljubitěl a budu fotit tajně. Značky na vstupní bráně s přeškrtnutým fotoaparátem si prostě nebudu všímat. Kde jsem to jen – aha. Fiktivní funkce!

Po nějaké době měla přijet jakási kontrola z ministerstva, či odkud. Velitel roty pohledem do tabulek zjistil, že máme přebytek starších fotografů a jiných podivných funkcí, ale jaksi málo řidičů a nastalo takzvané přerozdělování funkcí. Několik dobře mířených tahů gumy a škrtů tužkou a rázem z několika zneuznaných Janů Saudků byli řidiči. Co na tom, že v civilu jsem se s řízením auta setkal akorát tak na autodromu. Opravdu nevím, jak by se řešil případný skutečný poplach s výjezdem. I když – následující příhoda by mohla sloužit pro představu.

Tatra 138

Jednou při takzvaném parko-hospodářském dni, což byl jiný název pro nahnání mladých do autoparku, kde čistili přidělené dopravní prostředky svých starých, zatímco ti si užívali dopoledního odpočinku na katrech (vojenský výraz pro železný kus nábytku s nevábně vonící matrací nahoře, sloužící k přespání vojáka – jinak též vojenská postel), jsem přemluvil skutečného řidiče stejného ročníku, jako já, vojína Štefana Markoczyho k zapůjčení jemu přidělené Tatry 138 a k malé zkušební projížďce po autoparku (“Helé, Štefán, já jsem ještě nikdy neřídil Tatru, když mě necháš řídit, dám ti kousnout štrůdlu!”). Za jednu krabičku cigaret se nakonec nechal přemluvit.

Chyba.

Nasedl jsem, nechal si vysvětlit, k čemu že jsou všechny ty pedály a páky, nastartoval a zkusil se rozjet. Můj mozek, jehož dosavadní řidičské zkušenosti by se daly shrnout těmito třemi slovy – “Jízda na kole” – se po rozjezdu jaksi zablokoval v poloze “Drž nohu na plynu a netoč volantem”. Naštěstí, pro Tatru i nedalekou garáž, seděl Štefan hned vedle a dva metry před nárazem strhl volant a nějakým, mě neznámým způsobem, ten kolos zastavil. Se slovy “Ty kokot, ja ťa dojebem!” jsme se rozloučili. Tak tedy skončil můj jediný vojenský řídičský zážitek.

Naštěstí během ministerské kontroly k žádnému poplachu nedošlo a tak byla ušetřena vojenská technika i případné životy a zanedlouho už se v mých papírech a na mé skříňce opět skvěl nápis “Starší fotograf”.