Jednou jsme si vyrazili do centra města proměnit své draze vybojované peníze (žold ve výši směšných 120 korun měsíčně, ale co by voják potřeboval víc, že…) za alkoholické nápoje rozličné chuti a kvality. Tehdy stálo pivo neuvěřitelné tři koruny a bylo tak moc dobré a tak se lehce stalo, že jsme si až po desáté, kdy končily vycházky, uvědomili, že je třeba vrátit se na rotu. Někteří z nás sice zprvu protestovali (Kotalík: “Ja to jebem, zasraná pakárna, nikam nějděm!”, Markoczy: “…eee…huh…da…to sa… to je v…no…”), ale nakonec jsme vzali pivem omámený rozum do hrsti a vyrazili nocí zpět.

V polovině cesty nám zastavila Praga V3S s velitelem útvaru a “lítačkou” což byli vybraní vojáci, kteří měli za úkol dohlížet na hladinu alkoholu v krvi jiných vojáků na vycházkách a kontrolovat, zda někdo není na vycházce neoprávněně. Velitel se velice podivil, v jakém stavu a v jakou to pozdní hodinu se to vracíme a se slovy “Nasedejte grázli, na útvaru si to vyřídíme, se z toho poserete!” nám nabídl svezení. Takovou nabídku nešlo odmítnout a tak jsme nasedli a jelo se. Na útvar to nebylo daleko, ale přesto nám naše zatemnělé mysli poradily, že vhodnější bude dojít pěšky a tak nás pět vyskočilo z jedoucího náklaďáku a skrylo se ve křoví. Jaké to muselo být překvapení po příjezdu na útvar, když velitel zjistil, že vzadu nikoho neveze. Na rotu jsme dorazili zadem přes díru v plotě, kde staří chodívali chytat ryby. Dozorčí u stolku nám řekl, že se po nás sháněl velitel a byl rudý vzteky. Zalehli jsme do spacáků a snažili se předstírat spánek, z čehož nás za půlhodiny probral velitel osobně. Marně jsme ho nesouvislými větami přesvědčovali, že jsme dnes na vycházce vůbec nebyli a v uniformách spíme pro případ, kdyby nám byl v noci písknut poplach. Proč má vojín Matuš nablito ve spacáku jsme ovšem vysvětlit nedokázali.

Tehdy z toho byl akorát zákaz vycházek na měsíc. Ufff, zlaté časy – škoda mluvit.