Co to bylo KVOP

KVOP, neboli krátkodobé volno k opuštění posádky, neboli opušťák. Forma odměny od velitele roty za věrné služby. Plnili-li jste si vzorně své vojenské povinnosti, mohli jste si požádat o KVOP a pokud vám jej velitel schválil a zapsal do vojenské knížky, otevřela se rázem před vámi perspektiva dvou až šestidenního pobytu v civilním sektoru, kterého se dalo využít rozličným způsobem. Někteří se nejkratší cestou vydali na nádraží a odjeli do svého milovaného města za svými láskami, jiní v nedalekém lese shodili uniformu a navlékli civil, který pečlivě skrývali na dně vojenské skříňky a vydali se zkusit štěstí stopem, aby se pak po třech hodinách strávených máváním na kolemjdoucí auta vrátili s vymknutým ramenem na nádraží a riskli cestu v civilu vlakem. Musíte si uvědomit, že tehdy “za komančů” nebyla vojna taková, jako ještě donedávna. Vycházky nebo opušťák v civilu – o tom se nám ani nezdálo. A umístění do útvaru, který byl blíže místu bydliště, než 300 kilometrů bez protekce, to snad ani nešlo. Navíc ten šmejd Kropáček bránil dávání opušťáku jak jen se dalo. Dokonce i o vycházky jsme se museli prosit.

Už ani nevím, kdy mě poprvé napadlo zvolit se velitelem roty a udělit si svůj vlastní opušťák. Jedno vím zcela určitě – staří už museli být v civilu. Tohle bych si za jejich přítomnosti nemohl dovolit. Mám pocit, že to bylo kterýsi pátek, kdy velitel po odpoledním nástupu odjel domů a já se z deprese, způsobené přebytkem zelené barvy a stesku po domově, malinko přiopil a rozhodl se sbalit si pár věcí a odebrat se “zadními vrátky” na výpadovku z města zkusit stopnout nějakého zoufalce, který by mě zavezl přes dvě třetiny tehdy ještě Československé republiky do rodného města. Žold nebyl nejvyšší a vlak byl drahý. Když si to zpětně představím, musel jsem být dost mimo, nicméně po nějaké době jsem skutečně někoho stopnul a měl jsem to štěstí, že mě hodil až do jihomoravské metropole. Tam jsem pak strávil krušné chvilky, snažíc se stopnout dopravní prostředek, který by mě dopravil zbývajících 150 kilometrů. Vše nakonec klaplo a já strávil skvělý pátek a sobotu v rodném městě. V neděli ráno obvykle velitel chodil na kontrolu, takže v tu dobu už jsem musel být zpět.

Napoprvé vše klaplo a jak se říká – s jídlem roste chuť a tak se mé jízdy staly poměrně pravidelnými. Jednou při návratu jsem se “zasekl” kdesi v Praze a na výpadovku jsem se dostal až někdy k půlnoci. Tam jsem strávil celkem nepříjemných několik hodin v zimě marným máváním na opozdilce v autech. Když už jsem začal propadat zoufalství, zastavil mi asi ve tři hodiny oprýskaný žigulík. Když kývl na můj požadovaný cíl cesty a já nastoupil, nejprve mě zarazil podivný puch v autě a pak vzhled toho řidiče. Ten člověk byl buď pod vlivem nějaké látky, nebo opilý. Celou cestu se mě ptal, kde jsem byl, co jsem tam dělal a když se dověděl, že jsem byl doma za svou dívkou, začal ze mě tahat detaily o tom, co jsme spolu dělali a jak, což mi bylo krajně nepříjemné. V polovině cesty zastavil s tím, že se potřebuje vymočit a asi pět minut mě přemlouval, ať jdu s ním. Něco mi říkalo, že pokud vystoupím, do kasáren a pravděpodobně ani do civilu se už asi nikdy nedostanu a tak jsem trval na svém. Nakonec to vzdal, odešel sám a po zbytek cesty už nepromluvil. Vyhodil mě na kraji města a já těch 10 kilometrů šlapal po svých. Do kasáren jsem dorazil unavený, ale včas a zařekl jsem se, že příště raději vlakem.

Myslel jsem, že o mých cestách ví akorát dozorčí a mí spolubojovníci. Jaké bylo mé překvapení, když mi jednou velitel roty při jakémsi napomínání za cosi vmetl do tváře: “Jestli si myslíš, že nevím, jak trávíš víkendy, tak si na omylu…” Od té doby jsem začal využívat jen legální opušťáky 🙂

One thought on “Co to bylo KVOP

Leave a Reply to ils Cancel reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *