Na mazácké vojně byla krásná ta představa, že ty bestie odejdou rok předtím, než půjdeme do civilu my (na rozdíl od gumácké, kde se ta zelená monstra v uniformách držela funkce jako poslanec mandátu).

S končícím prvním uběhlým půlrokem se blížilo takzvané povyšování, což nemělo nic společného s rozmnožováním stříbrných peciček na náramenících, nýbrž šlo o akci, při níž jedna polovina mladých celé odpoledne smažila hranolky a další oblíbené pochutiny a druhá s batohem na zádech zaběhla (samozřejmě bez vědomí velitele roty, natož útvaru) do nejbližší civilní prodejny alkoholických nápojů, kde pak došlo k látkové přeměně – látka pevná (peníze) se stala látkou kapalnou (pivo, víno, ale hlavně tvrdý alkohol a čím více, tím lépe). Po návratu na rotu se tato skupina přidala k ostatním kuchařům – amatérům aby dokončila přípravy na večer.

Večer jsme pak připravené pochoutky a nakoupené tekutiny naservírovali na mazácký pokoj číslo 22 a postavili se svorně do řady před dveře. Následně nás staří po jednom volali na cimru, kde jsme zalehli na připravený kavalec, sundali si kalhoty a byli odměněni – povýšeni osmi ranami koženým páskem od výstroje přes zadek. Nešlo o jen tak nějaký směšný řemínek, na kterém nosí dámy zavěšeny kabelky, ale o tlustý kožený řemen šíře zhruba 4 cm s přezkou. Když je řeč o přezce, nemohu nevzpomenout na některé z nás, kteří přišli na řadu až později, kdy už počet vypitých lahví alkoholu přesahoval výši IQ Skalára s Čuňasem dohromady. Nejistá ruka povyšujícího neodhadla směr a rychlost a dostat železnou přezkou přes holou kůži nepatří k mým oblíbeným vzpomínkám.

Jakmile jsme byli povýšeni, dostali jsme pořádný hlt z láhve a odteď jsme měli povoleno několik věcí, které nám doposud byly odpírány: chodit po odchodu velitele roty v teplácích, nosit lehce upravenou lodičku, dívat se ve volnu na televizi a navštěvovat útvarové kino. Och díky, jaké to blaho.

Našli se ale v našich řadách i tací, kteří s tím nechtěli mít nic společného, jako například vojín Šafář, který byl mezi starými oblíben od první chvíle a jeho vzdor jim sloužil den co den jako záminka k šikanování. A tak zatímco my ostatní, kteří jsme podlehli a nechali se povýšit (i když jsme zpočátku s jeho postojem sympatizovali), jsme si mohli zbývající půlrok částečně oddechnout, protože v teplákách a s televizí už jsme přece jen byli více lidmi, vojín Šafář si to užil jistě tak, že asi nikdy nezapomene. A čištění pisoárů za pomocí žiletky a zubního kartáčku nebylo to nejhorší…