Před pár dny mě kontaktoval po neuvěřitelných 22 letech spolubojovník z posledních 9 měsíců pobytu v níže zmiňovaném ústavu a připomněl mi mimo jiné jednu příhodu četaře Stydkého, která stojí za zaznamenání do análů tohoto pamětníku.

Svůj typický kulatý tvar si přivezl už z civilu, ale po dobu vojenské prezenční služby usilovně pracoval na přiblížení se tvaru sférického balonu. Pokud se totiž Stydký dostal pod tlak, či něco nezvládal, pravidelně se vytrácel ke skříňkám s typickou hláškou “Jdu si narvat rypák” a tam pak setrval nějakou dobu, polykajíc všemožné pochutiny, které si nasbíral buď od mladých, nebo vyškemral v jídelně.

Kulatost četaře Stydkého by možná byla roztomilá v civilu. Upnut do vojenských šatů jako kus železa do svěráku však produkoval odér nelibé vůně a to na poměrně velkou vzdálenost – krátce řečeno Stydký smrděl jako tchoř v tvarůžkárně. Vzhledem k tomu, že pravděpodobně postrádal čich, pach hnijící mrtvoly mu nevadil. Sprchy na útvaru byly společné a nic jako závěs určující diskrétní zónu neexistovalo. Jak známo, obézní lidé bývají stydliví, když se mají obnažit na veřejnosti. Z výše uvedených důvodů musí být jasné, že sprchování nebylo u Stydkého na denním pořádku.

Trpělivost ostatních spoluobyvatel roty přetekla jednoho horkého letního odpoledne, kdy Stydký usnul na svém kavalci, na břiše, jen tak v trenýrkách. Tehdy zřejmě soutěžil sám se sebou v disciplíně “Překonej čtyři dny bez sprchy v letním vedru!”. Dveře na chodbu roty byly otevřené a i prostým okem byl vidět lehce navlhlý nahnědlý pruh, jakoby mu někdo přejel po zadku zabláceným kolem. Puch se linul celou světnicí až na chodbu. Čtveřice odvážlivců, nedbaje na možné chemické zamoření a případné genetické poškození čapla Stydkého každý za jednu končetinu, odtáhla jej do sprch a pomocí hadic mu udělala kompletní očistu.

Od téhle příhody osobní hygiena četaře Stydkého nabrala zcela nového směru.

P.S.: Zajímalo by mě, copak dělá tohle čuňátko teď v civilu.