Dlouho plánovaná pakárna se přiblížila na dohled. Mělo jít o společné cvičení Čechů, Slováků, Poláků, Rusů a Maďarů. Těšili jsme se všichni jak malé dítě na Ježíška. Obzvláště poté, co začala kasárnama kolovat historka o podobném cvičení před čtyřmi lety, kdy si při nočních cvičných střelbách jakýsi zmatený důstojník z daleké Rusi šel v noci zapálit před své štábní vozidlo a tento osvětlený objekt byl následně kýmsi ze střelnice vyhodnocen jako cíl a následně anihilován jednou z raket. Výsledek – tři mrtví důstojníci a čtyři vojáci základní služby. Před odjezdem na cvičení jsem raději napsal všem příbuzným dopisy, kde jsem jim odpustil všechno co mi kdy udělali a odkázal jim svých pár kousků nábytku a klec s andulkou.

Cesta na místo proběhla bez potíží, pokud pomineme jednoho zraněného regulovčíka, kterého si v dešti a mlze spletl jeden mladší řidič se sloupem veřejného osvětlení. Zaujali jsme výchozí pozice a gumy se šly radit nad cvičné mapy, jak nejlépe zničit nepřítele. Měl jsem to štěstí, že náš štábní automobil byl zhruba v polovině přímky A-B, kde A byla výchozí pozice raketometů a B bylo místo, kam rakety dopadaly, nebo měly dopadat. Při střelbách jsme mohli prostým okem pozorovat, jak nad námi ve výšce přelétávají ty neškodně vypadající šedivé válce. Představa, že by někdo špatně spočítal místo B, nebo by některá z raket při průletu nad námi ztratila náhle svou hybnou sílu, nás nenechávala klidnými, obzvláště když jsme si uvědomili, že mezi tzv. počtáři je i četař Kratochvíl, který byl znám svým pozitivním vztahem k alkoholu a následném chování neřízené střely, pokud to s konzumací přehnal a měl zrovna svůj den.

Těch pět dnů mám zahaleno lehkým oparem, protože na takovém cvičení toho kresliči map mnoho nenaspí. Důstojník velící raketovému bombardování cíle přece nemůže čekat na ráno, až se všichni podřízení dosyta vyspí a klidně si naplánuje noční střelby na dvě hodiny ráno. A aby toho nebylo málo, tak v pět už se zase vstává a plánují se údery na odpoledne. No řeknu vám, na tom barevném papíru se vám to válčilo. Škoda jen, že i ty rakety a tanky nemohly být papírové. Že by si gumáci jen tak nad mapou poletovali a posouvali papírovými modýlky a neničili by už tak zdevastovaný vojenský prostor a nervy nás, záklaďáků.

Naštěstí se nikdo netrefil do ničeho, co by nebylo naplánováno a tak jsme se po pěti dnech radostně navrátili do kasáren, která nám teď byla po nějakou dobu o něco milejší.

Poručík Maralík, častý to dozorčí autoparku, byl vojáky základní služby nazýván dle svých tří hlavních charakterových vlastností: vůl, hovado a kretén. Z toho je patrné, že byl mezi vojáky oblíben. Účastnit se parkohospodářského dne za jeho přímé účasti bylo snem každého mladého muže nosícího nedobrovolně uniformu. Nic nikdy nebylo tak, jak mělo být. Nic mu nevyhovovalo, i když člověk běhal dvě hodiny v garáži s koštětem, vždycky našel nějaké smítko a mohli jste začít znovu. Jeho řev při nalezení neuklizeného nářadí se rozléhal parkem jak jekot kamzíka Tatrami. Občas mě napadlo, že ho museli v době jeho základní vojenské služby hodně šikanovat a on to teď vracel.

Jednou večer jsme takhle s Markoczym táhli městem směrem ke kasárnům z úspěšné vycházky, šněrujíce chodník jako když babička vyšívá křížkovým stehem dečku. Dorazili jsme k bráně, před dozorčím útvaru předvedli perfektní střízlivý krok a raději příliš nedýchali, protože stál venku. Kupodivu nám to uvěřil a nechal nás jít dál. Snažil jsem se zamířit k našemu uložišti znavených vojáků, ale Pišta mě zatahal za rukáv, ukázal na budku dozorčího autoparku a snažil se mi něco říct. Moc mu to nešlo, protože den před vycházkou vyhrál v pokru dvestě korun. Naklonil jsem se k němu blíž a konečně mu porozuměl:

“Ten kokot Maralík … škyt … má … v tej … má tam … to … škyt …do ryti … pakáreň …ten … magič, do ryti!”

Chvilku jsem nechápal a Pišta, než by se dále zabýval slovním cvičením, zatáhl mě až k budce a přes okno mi se slovy “He kokot … wakman!” ukazoval kapesní přehrávač magenotofonových kazet, neboli walkman. S povytaženym obočím, jak jen to šlo v mé pivem stažené tváři, jsem se na něj tázavě zahleděl. Podivně se usmál a kopl do dveří, což mě vyděsilo. Naštěstí kolem projelo nějaké auto, takže toho hluku si nikdo nevšiml. Rázem jsem byl střízlivý a říkám mu: “Ty Štefan … škyt …, neblbni, dyť tě zavřou a nedostaneš se ven až do konce vojny … škyt!” Vůbec nereagoval a dále se snažil, zřejmě pod vidinou reprodukované hudby v teple spacího pytle, nohou otevřít dveře. Nechal jsem ho svému osudu a vydal se na rotu, kde jsem poměrně brzy upadl do stavu podobnému klinické smrti.

Ráno si pamatuju jako ze zrychleného filmu. Byla sobota. Na chodbě řev: “Poplach, jsou tu gumy z divize!” a “Něco se ztratilo Maralíkovi!” Zmateně ještě v pyžamu se vymotávám ze spacáku a běžím na chodbu. Tam se srazím s podobně se motajícím Štefanem. Jako ve snách slyším jeho větu:

“Jebol som ti to do skrinky, u těba to něbudú hľadať, ty robíš na divíziji!”

Výborně, tak to se mi asi vojna o něco protáhne. To abych zrušil tu dovolenou plánovanou na příští léto a na další roky asi taky. Běžím ke skříňce, kterou jsem si večer při “převlékání” nezamkl a hned nahoře leží předmět doličný. Přes okno vidím, jak asi deset kroků od vstupu na rotu major JamesBond, zjevně naštvaný na toho zmetka, kvůli kterému musel v sobotu ráno takhle brzy z postele (je jedno, ze které…). Blízko pominutí smyslů beru onu malou krabičku a házím ji hluboko dolů do vedlejší prázdné skříňky. Následuje hloubková kontrola skříní, skříněk a veškerého úložného prostoru roty naštvaným Bondem. Výsledek: nic. Tu pryž totiž nenapadne zkontrolovat i prázdné skříňky. Ufffffff, ten kámen muselo být slyšet až v Gabčíkovu.

Odpoledne, po celkovém zklidnění situace jsem si to chtěl s Pištou vyřídit takříkajíc ručně a stručně, ale protože byl o hlavu vyšší a navíc z východního Slovenska, odložil jsem to na později s tím, že začnu častěji navštěvovat naši posilovnu.

Jako pulton jsem získal mimo jiné jednu pro mě podstatnou výsadu. Mohl jsem ve svém osobním volnu navštěvovat útvarovou hudební zkušebnu, což byla místnost o velikosti 5 krát 5 metrů, vybavená hudebními nástroji a elektronikou. V inventáři mohl hudební nadšenec nalézt tyto skvostné kousky:

• jedna otřískaná elektrická kytara neznámé značky
• jedna elektrická basová kytara stejného výrobce s chybějící strunou E
• nekompletní bicí souprava – chyběly tympány a šlapka k velkému bubnu neměla spojovací pásek, bez kterého – jak každý bubeník ví – můžete šlapat a šlapat, ale palice se prostě k bláně nepřiblíží a nepřiblíží, což má zásadní vliv na výsledné vyznění dané skladby
• jeden zesilovač značky Ver..na (chyběly písmena M a O)
• několik reprobeden, které zřejmě předchozí osazenstvo hudební zkušebny používalo jako branky na fotbal

V civilu jsem hrál a tak mě nenechalo klidným, když jsem jednou cestou na vycházku zjistil, že v hudebně zkouší dvojčlenný prazáklad hudebního tělesa. Chvíli jsem poslouchal za oknem a trvalo mi pár minut, než jsem poznal, že se jedná o skladbu Satisfaction od Rolling Stones v úpravě pro kytaru a zpěv. Zpěvák byl podle přízvuku ze Slovenska a snažil se současně se zpěvem i bubnovat, což mu moc nešlo, protože jak bylo zmíněno výše, velký buben neměl funkční šlapku a ten umělec viděl bubeníky v akci tak akorát v Ein Kessel Buntes. Kytarista se snažil, ale hrál spíše jako baskytarista, což skutečně byl. Nedalo mi to a vstoupil jsem dovnitř, načež jsme si chvilku povídali o našich hudebních zkušenostech z civilu (“…hej zobák, čo tu chceš?…čo???…ty hráš na gitaru?…ale kokot…no dobre, poďme to zkúsiť…”) a pak jsme si zkusmo dali pár kousků. Docela nám to šlo, obzvláště baskytarista si pochvaloval, že je již takříkajíc na svém a tak vznikla útvarová rocková skupina Zelený rock. Přiznejme si otevřeně, rocková skupina bez bubeníka není to pravé ořechové a tak jsme sháněli a sháněli, až jsme našli. Bubeník nejenže uměl bubnovat, ale byl i manuálně zručný, což ukázal hned na první zkoušce, kdy po větě “Pojebaná šlapka … vem ťa kokot…” nejprve dokázal, že umí spravit prokopnutou blánu a vzápětí opravil i nefunkční šlapku. Teď teprve dostala naše muzika ty správné grády.

Netrvalo dlouho a našeho tělesa si všiml útvarový kulturní gumák (rozumějte velitel přes kulturu). Navrhl nám, že pokud se dostatečně rychle sehrajeme a splodíme alespoň jednu vlastní skladbu, můžeme se zúčastnit útvarového kola Armádní Soutěže Umělecké Tvořivosti, neboli ASUT. Vzhledem k tomu, že jsme na to měli necelé dva měsíce, podařilo se a my se v den Dé nervózně tlačili v zákulisí útvarového kinosálu.

Měli jsme celou soutěž zahajovat. Když nás konferenciér uvedl, vyrazili jsme na pódium. A nastalo peklo. Před plným sálem jsem zasunul konektor od zesilovače do kytary, vyzkoušel zvuk a udělal krok dozadu, přičemž jsem si přišlápl přívodní šňůru, načež se ozval zvuk, jako když se trhají připájené dráty, což se opravdu stalo. Zůstal jsem zírat na bezdrátovou koncovku čnící z kytary a postupně rudnul. “Do riti…” pronesl polohlasem Maťo (zpěvák), “…choď to pripájať, lebo sme v riti.” Omluvil jsem se a vyrazil do zkušebny laborovat s páječkou. Uvaděč mezitím vysvětlil pochechtávajícímu se davu, že tohle se může stát i Karlu Gottovi, ale to už jsem se vracel. Dnes jsem neměl svůj den. Jakmile jsem zasunul připájený konektor do kytary, ozval se zvuk jako když zešílí orchestr třiceti zobcových flétnistů a já se opět rudý vydal podruhé do zkušebny zápasit s pájkou. Když jsem se do třetice vrátil na pódium před řechtající se a rádoby vtipný dav, zaslechl jsem za sebou povzbudivá slova (“…ak si to zas zle pripájal, rozkopem ti gule…”), což zřejmě způsobilo, že tentokrát bylo všechno v pořádku. Odehráli jsme dvě skladby, sklidili bouřlivý potlesk, odnesli si diplom za první místo s postupem do dalšího kola a já získal u starých alespoň malinko větší respekt. Alespoň na chvíli…

KVOP, neboli krátkodobé volno k opuštění posádky, neboli opušťák. Forma odměny od velitele roty za věrné služby. Plnili-li jste si vzorně své vojenské povinnosti, mohli jste si požádat o KVOP a pokud vám jej velitel schválil a zapsal do vojenské knížky, otevřela se rázem před vámi perspektiva dvou až šestidenního pobytu v civilním sektoru, kterého se dalo využít rozličným způsobem. Někteří se nejkratší cestou vydali na nádraží a odjeli do svého milovaného města za svými láskami, jiní v nedalekém lese shodili uniformu a navlékli civil, který pečlivě skrývali na dně vojenské skříňky a vydali se zkusit štěstí stopem, aby se pak po třech hodinách strávených máváním na kolemjdoucí auta vrátili s vymknutým ramenem na nádraží a riskli cestu v civilu vlakem. Musíte si uvědomit, že tehdy “za komančů” nebyla vojna taková, jako ještě donedávna. Vycházky nebo opušťák v civilu – o tom se nám ani nezdálo. A umístění do útvaru, který byl blíže místu bydliště, než 300 kilometrů bez protekce, to snad ani nešlo. Navíc ten šmejd Kropáček bránil dávání opušťáku jak jen se dalo. Dokonce i o vycházky jsme se museli prosit.

Už ani nevím, kdy mě poprvé napadlo zvolit se velitelem roty a udělit si svůj vlastní opušťák. Jedno vím zcela určitě – staří už museli být v civilu. Tohle bych si za jejich přítomnosti nemohl dovolit. Mám pocit, že to bylo kterýsi pátek, kdy velitel po odpoledním nástupu odjel domů a já se z deprese, způsobené přebytkem zelené barvy a stesku po domově, malinko přiopil a rozhodl se sbalit si pár věcí a odebrat se “zadními vrátky” na výpadovku z města zkusit stopnout nějakého zoufalce, který by mě zavezl přes dvě třetiny tehdy ještě Československé republiky do rodného města. Žold nebyl nejvyšší a vlak byl drahý. Když si to zpětně představím, musel jsem být dost mimo, nicméně po nějaké době jsem skutečně někoho stopnul a měl jsem to štěstí, že mě hodil až do jihomoravské metropole. Tam jsem pak strávil krušné chvilky, snažíc se stopnout dopravní prostředek, který by mě dopravil zbývajících 150 kilometrů. Vše nakonec klaplo a já strávil skvělý pátek a sobotu v rodném městě. V neděli ráno obvykle velitel chodil na kontrolu, takže v tu dobu už jsem musel být zpět.

Napoprvé vše klaplo a jak se říká – s jídlem roste chuť a tak se mé jízdy staly poměrně pravidelnými. Jednou při návratu jsem se “zasekl” kdesi v Praze a na výpadovku jsem se dostal až někdy k půlnoci. Tam jsem strávil celkem nepříjemných několik hodin v zimě marným máváním na opozdilce v autech. Když už jsem začal propadat zoufalství, zastavil mi asi ve tři hodiny oprýskaný žigulík. Když kývl na můj požadovaný cíl cesty a já nastoupil, nejprve mě zarazil podivný puch v autě a pak vzhled toho řidiče. Ten člověk byl buď pod vlivem nějaké látky, nebo opilý. Celou cestu se mě ptal, kde jsem byl, co jsem tam dělal a když se dověděl, že jsem byl doma za svou dívkou, začal ze mě tahat detaily o tom, co jsme spolu dělali a jak, což mi bylo krajně nepříjemné. V polovině cesty zastavil s tím, že se potřebuje vymočit a asi pět minut mě přemlouval, ať jdu s ním. Něco mi říkalo, že pokud vystoupím, do kasáren a pravděpodobně ani do civilu se už asi nikdy nedostanu a tak jsem trval na svém. Nakonec to vzdal, odešel sám a po zbytek cesty už nepromluvil. Vyhodil mě na kraji města a já těch 10 kilometrů šlapal po svých. Do kasáren jsem dorazil unavený, ale včas a zařekl jsem se, že příště raději vlakem.

Myslel jsem, že o mých cestách ví akorát dozorčí a mí spolubojovníci. Jaké bylo mé překvapení, když mi jednou velitel roty při jakémsi napomínání za cosi vmetl do tváře: “Jestli si myslíš, že nevím, jak trávíš víkendy, tak si na omylu…” Od té doby jsem začal využívat jen legální opušťáky 🙂

Na mazácké vojně byla krásná ta představa, že ty bestie odejdou rok předtím, než půjdeme do civilu my (na rozdíl od gumácké, kde se ta zelená monstra v uniformách držela funkce jako poslanec mandátu).

S končícím prvním uběhlým půlrokem se blížilo takzvané povyšování, což nemělo nic společného s rozmnožováním stříbrných peciček na náramenících, nýbrž šlo o akci, při níž jedna polovina mladých celé odpoledne smažila hranolky a další oblíbené pochutiny a druhá s batohem na zádech zaběhla (samozřejmě bez vědomí velitele roty, natož útvaru) do nejbližší civilní prodejny alkoholických nápojů, kde pak došlo k látkové přeměně – látka pevná (peníze) se stala látkou kapalnou (pivo, víno, ale hlavně tvrdý alkohol a čím více, tím lépe). Po návratu na rotu se tato skupina přidala k ostatním kuchařům – amatérům aby dokončila přípravy na večer.

Večer jsme pak připravené pochoutky a nakoupené tekutiny naservírovali na mazácký pokoj číslo 22 a postavili se svorně do řady před dveře. Následně nás staří po jednom volali na cimru, kde jsme zalehli na připravený kavalec, sundali si kalhoty a byli odměněni – povýšeni osmi ranami koženým páskem od výstroje přes zadek. Nešlo o jen tak nějaký směšný řemínek, na kterém nosí dámy zavěšeny kabelky, ale o tlustý kožený řemen šíře zhruba 4 cm s přezkou. Když je řeč o přezce, nemohu nevzpomenout na některé z nás, kteří přišli na řadu až později, kdy už počet vypitých lahví alkoholu přesahoval výši IQ Skalára s Čuňasem dohromady. Nejistá ruka povyšujícího neodhadla směr a rychlost a dostat železnou přezkou přes holou kůži nepatří k mým oblíbeným vzpomínkám.

Jakmile jsme byli povýšeni, dostali jsme pořádný hlt z láhve a odteď jsme měli povoleno několik věcí, které nám doposud byly odpírány: chodit po odchodu velitele roty v teplácích, nosit lehce upravenou lodičku, dívat se ve volnu na televizi a navštěvovat útvarové kino. Och díky, jaké to blaho.

Našli se ale v našich řadách i tací, kteří s tím nechtěli mít nic společného, jako například vojín Šafář, který byl mezi starými oblíben od první chvíle a jeho vzdor jim sloužil den co den jako záminka k šikanování. A tak zatímco my ostatní, kteří jsme podlehli a nechali se povýšit (i když jsme zpočátku s jeho postojem sympatizovali), jsme si mohli zbývající půlrok částečně oddechnout, protože v teplákách a s televizí už jsme přece jen byli více lidmi, vojín Šafář si to užil jistě tak, že asi nikdy nezapomene. A čištění pisoárů za pomocí žiletky a zubního kartáčku nebylo to nejhorší…

První půlrok na vojně býval vojín základní služby nazýván starými české národnosti většinou takto:

* bažant
* zobák
* zobe
* supermyš
* klofák
* klofenzí
* ptáku

Staří ze Slovenska většinou používali peprnějších oslovení, kterým jsme zpočátku nerozuměli, ale neustálým opakováním jsme se těch pár frází naučili. Tak například výkřikem “HejKokotChoďTuná” požadoval starý okamžitý příchod vojáka nížšího ročníku. “HejPripičUjebDačo”, s oblibou používané svobodníkem Vozárym, znamenalo požadavek na přinesení nečeho k jídlu nebo pití. Po přinesení jídla používal tento poddůstojník zdvořilostní frázi “Vymrdaj”, volně překládanou jako “Opusť co nejrychleji pokoj”. Dlouho jsme byli na pochybách, co myslel četař Lajko větou “Čo pičuješ? Kokot?” Nakonec jsme ale po dlouhém pozorování reakcí jeho i postižených vojínu pochopili, že vzhledem k tomu, že je z Východního Slovenska, pravděpodobně v tom nebude žádná hlubší myšlenka a překládali jsme si to v duchu jako “Proč odmlouváš? Co?”

Pomalu ale jistě se blížila chvíle, kdy jsme měli být povýšeni na půltony a tím se vztah starých k nám měl lehce, ale opravdu jen lehce změnit.

Jednou jsme si vyrazili do centra města proměnit své draze vybojované peníze (žold ve výši směšných 120 korun měsíčně, ale co by voják potřeboval víc, že…) za alkoholické nápoje rozličné chuti a kvality. Tehdy stálo pivo neuvěřitelné tři koruny a bylo tak moc dobré a tak se lehce stalo, že jsme si až po desáté, kdy končily vycházky, uvědomili, že je třeba vrátit se na rotu. Někteří z nás sice zprvu protestovali (Kotalík: “Ja to jebem, zasraná pakárna, nikam nějděm!”, Markoczy: “…eee…huh…da…to sa… to je v…no…”), ale nakonec jsme vzali pivem omámený rozum do hrsti a vyrazili nocí zpět.

V polovině cesty nám zastavila Praga V3S s velitelem útvaru a “lítačkou” což byli vybraní vojáci, kteří měli za úkol dohlížet na hladinu alkoholu v krvi jiných vojáků na vycházkách a kontrolovat, zda někdo není na vycházce neoprávněně. Velitel se velice podivil, v jakém stavu a v jakou to pozdní hodinu se to vracíme a se slovy “Nasedejte grázli, na útvaru si to vyřídíme, se z toho poserete!” nám nabídl svezení. Takovou nabídku nešlo odmítnout a tak jsme nasedli a jelo se. Na útvar to nebylo daleko, ale přesto nám naše zatemnělé mysli poradily, že vhodnější bude dojít pěšky a tak nás pět vyskočilo z jedoucího náklaďáku a skrylo se ve křoví. Jaké to muselo být překvapení po příjezdu na útvar, když velitel zjistil, že vzadu nikoho neveze. Na rotu jsme dorazili zadem přes díru v plotě, kde staří chodívali chytat ryby. Dozorčí u stolku nám řekl, že se po nás sháněl velitel a byl rudý vzteky. Zalehli jsme do spacáků a snažili se předstírat spánek, z čehož nás za půlhodiny probral velitel osobně. Marně jsme ho nesouvislými větami přesvědčovali, že jsme dnes na vycházce vůbec nebyli a v uniformách spíme pro případ, kdyby nám byl v noci písknut poplach. Proč má vojín Matuš nablito ve spacáku jsme ovšem vysvětlit nedokázali.

Tehdy z toho byl akorát zákaz vycházek na měsíc. Ufff, zlaté časy – škoda mluvit.

Co se týče vynalézavosti starých v metodách, jak nás, “zobáky” ponížit, zesměšnit a co nejvíce zbavit lidské důstojnosti, byla nepřímo úměrná výši IQ a postavení dotyčného v civilu. Jinými slovy, čím větší tupoun a ubožák v civilu, tím větší kanec na vojně. Většinu z níže uvedených zábavných kratochvílí jsem zažil na vlastní kůži, jiné se staly v jiných útvarech a předávaly se ústním podáním z útvaru na útvar.

Hra v kostky
Staří po návratu z vycházky v patřičné náladě popadli naše skříňky i s věcmi a na chodbě si s nimi házeli jako s kostkami. Pokud měli obzvláště soutěživou náladu, nechali nás na boky skříněk nakreslit černým fixem body jako na skutečných kostkách a pak se navzájem snažili přehrát. Vyhrál ten, kdo hodil jednadvacet dvěmi skříňkami současně.

Bratislavský hrad
Obdoba hry v kostky, kdy vítězem se stal ten, jemuž noční stolek přistál všemi čtyřmi nožkami vzhůru a vytvořil tím objekt vzdáleně připomínající dominantu hlavního města Slovenska.

Potopa
Na chodbu roty bylo nejprve naneseno mazlavé mýdlo v množství, které by stačilo k umytí celého útvaru a pak bylo dodáno několik kbelíků vody. Za pomocí šůrováku (rýžový kartáč na tyči) a hadru uvedla během několika minut skupina mladých chodbu do stavu, kdy by i mistr Propper bledl závistí. Pokud se starým znelíbil některý z nás, měl tu výsadu provádět tuto činnost pouze sám (tzv. Autopotopa).

Křišťálová noc
Obdoba potopy s tím rozdílem, že k mazlavému mýdlu a vodě bylo přidáno hodem z výšky několik sklenic od okurek.

Metro
Vybraný mladý si oblékl bílé tričko a měl se za úkol proplížit pod všemi postelemi v pokoji mazáků. Pokud mělo tričko na konci trasy jinou barvu než bílou, bylo zle a mladý musel pomocí šůrováku, mazlavého mýdla a vody vydrhnout celou místnost. Pak následoval znovu projezd celou trasou.
Byli-li staří v obzvláště dobré náladě, musel dotyčný pod každou postelí zastavit a zahlásit zastávku podle skutečné trasy metra. Pokud se spletl, musel znovu na start.

Jukebox
Vybraný mladý byl zavřen do velké šatní skříňky a po signálu (kopnutí do skříně z boku) musel zazpívat vybranou píseň. Pokud ji neznal, nebo ji zazpíval ne zcela podle představ mazáků, byl odměněn několika desítkami nespokojených kopanců do stěn skříně.

Šnečí závody
Několik z nás si kleklo na všechny čtyři na chodbu roty a na záda nám byla umístěna malá šatní skříňka (známá z hry v kostky). Na každého z nás si vsadil jeden z mazáků. Pak bylo odstartováno. Úkolem bylo dostat se co nejpomaleji ke stolku dozorčího roty. Kdo “doběhl” první, byl potrestán autopotopou.

Motokros
Obdoba šnečích závodů. Několik mladých dostalo do rukou ramínko na šaty, představující řídítka motokrosového motocyklu. Po startu měli co nejrychleji proběhnout vytýčenou trasu, doprovázejíce svůj výkon co nejvěrnějším napodobováním zvuku motocyklu. Trať vedla přes několik pokojů a pro ztížení například i přes postele a noční stolky.

Kolikdnes
Oblíbený dotaz starých, na který musel mladý kdykoli (a to i uprostřed noci po probuzení) popravdě odpovědět, kolik že dnů zbývá do civilu tázajícímu se.

Brumbrum
Mazák přistoupil k vybranému mladému, několikrát mu prsty cvrkl přes ucho, načež ten musel pronést kouzelnou děkovací formuli “Brum brum brum – sloužím starým psům.”
Takto odměňovali staří své oblíbence.

Odběr krve
Tohle se údajně dělalo na kterémsi útvaru v Mariánských Lázních. Několik vybraných jedinců bylo silně udeřeno ešusem (hliníková nádoba na stravu) do nosu a mělo za úkol v co nejkratším čase naplnit ešus krví. Vyhrál ten, který dodal největší množství tekutiny.

Všechny tyto “hrátky” přispívaly k duševní pohodě a vyrovnanosti nás, mladých. Jediné, co nás udržovalo v naději, byla představa, že ti šmejdi zanedlouho půjdou do civilu, kde si většina z nich už ani neškrtne. Předtím nás ale čekalo ještě takzvané “povýšení”, ale o tom zase jindy.

Po nástupu na vojnu byla každému vojínovi přidělena funkce. Tehdy mě překvapilo, že armádní mašinérie o mě zřejmě ví víc, než jsem si myslel, protože jsem v civilu rád fotil a po příchodu na útvar jsem na své skříňce uviděl nápis “Starší fotograf”. Bezva! Dostanu foťák, jistě nejmodernější přístroj sovětské produkce značky Zenit a budu chodit po útvaru a fotit zajímavé situace. Chyba lávky. Vzhledem k mému umístění na divizi šlo o tzv. kusovkovou funkci. Nevadí, z opušťáku si přivezu svůj Ljubitěl a budu fotit tajně. Značky na vstupní bráně s přeškrtnutým fotoaparátem si prostě nebudu všímat. Kde jsem to jen – aha. Fiktivní funkce!

Po nějaké době měla přijet jakási kontrola z ministerstva, či odkud. Velitel roty pohledem do tabulek zjistil, že máme přebytek starších fotografů a jiných podivných funkcí, ale jaksi málo řidičů a nastalo takzvané přerozdělování funkcí. Několik dobře mířených tahů gumy a škrtů tužkou a rázem z několika zneuznaných Janů Saudků byli řidiči. Co na tom, že v civilu jsem se s řízením auta setkal akorát tak na autodromu. Opravdu nevím, jak by se řešil případný skutečný poplach s výjezdem. I když – následující příhoda by mohla sloužit pro představu.

Tatra 138

Jednou při takzvaném parko-hospodářském dni, což byl jiný název pro nahnání mladých do autoparku, kde čistili přidělené dopravní prostředky svých starých, zatímco ti si užívali dopoledního odpočinku na katrech (vojenský výraz pro železný kus nábytku s nevábně vonící matrací nahoře, sloužící k přespání vojáka – jinak též vojenská postel), jsem přemluvil skutečného řidiče stejného ročníku, jako já, vojína Štefana Markoczyho k zapůjčení jemu přidělené Tatry 138 a k malé zkušební projížďce po autoparku (“Helé, Štefán, já jsem ještě nikdy neřídil Tatru, když mě necháš řídit, dám ti kousnout štrůdlu!”). Za jednu krabičku cigaret se nakonec nechal přemluvit.

Chyba.

Nasedl jsem, nechal si vysvětlit, k čemu že jsou všechny ty pedály a páky, nastartoval a zkusil se rozjet. Můj mozek, jehož dosavadní řidičské zkušenosti by se daly shrnout těmito třemi slovy – “Jízda na kole” – se po rozjezdu jaksi zablokoval v poloze “Drž nohu na plynu a netoč volantem”. Naštěstí, pro Tatru i nedalekou garáž, seděl Štefan hned vedle a dva metry před nárazem strhl volant a nějakým, mě neznámým způsobem, ten kolos zastavil. Se slovy “Ty kokot, ja ťa dojebem!” jsme se rozloučili. Tak tedy skončil můj jediný vojenský řídičský zážitek.

Naštěstí během ministerské kontroly k žádnému poplachu nedošlo a tak byla ušetřena vojenská technika i případné životy a zanedlouho už se v mých papírech a na mé skříňce opět skvěl nápis “Starší fotograf”.

Za naší rotou se rozprostírala menší vodní plocha. Nic moc jezero, spíše jezírko, no vlastně taková větší louže. Staří se tam chodívali koupat a když pociťovali nedostatek fosforu, chodili tam lovit ryby za pomocí takzvaných pytlaček (kus silonového vlasce zakončený ohnutým špendlíkem). Ryby si časem zvykly na pravidelné pokusy o výlov a už jen výjimečně se některá z nich nechala nachytat na kus rezavého drátku, což staré přivedlo k myšlence změny metody lovu. Jeden z nich byl v civilu pravděpodobně elektrikářem, protože navrhl naprosto úchvatnou metodu výlovu. Vzal dvě plechové desky velikosti A4 a tloušťky 2 milimetry, přišrouboval k nim oblíbenou izolovanou dvojlinku (viz návod na výrobu čajového vařiče) dlouhou několik desítek metrů a zakončenou zástrčkou. Tyto desky pak byly vhozeny na dvou, zhruba tři metry od sebe vzdálených místech, do vody. Jeden ze starých zařval “Můžééééš”, načež někdo z mladých, čekající u zásuvky na rotě zasunul koncovku do zásuvky. Následkem toho se proud z místní sítě za vydatného poklesu energie ve všech objektech útvaru přesunul na krátkou chvíli do vody, čehož se nebohé ryby tak lekly, až lekly. Po vteřině až dvou a po výkřiku “Stoooooooop” došlo k přerušení dodávky proudu do vody. Následně bylo možné spatřit na hladině několik pohupujících se mrtvých těl ryb, kteréžto staří radostně vylovili a nechali nás odnést do kuchyně a upravit do poživatelného stavu.

Jednou jsem cestou na vycházku zahlédl Skalára a Magora, jak se právě chystají lovit. Desky už byly ponořeny, zbývalo jen pustit proud – až potud stejně jako vždy. Co ale nebylo stejné jako jindy, byla skupinka koupajících se nic netušících romů na druhém břehu. Skalár zařval “Muožéééééééééš”, světla pohasla a několik ryb pokrylo hladinu. O elektřině vím akorát to, že hřebíky do zásuvky nepatří (všeobecné povědomí) a že opravovat vadný spoj ve vánočních světýlkách na stromeček pomocí neizolovaných kleští je poměrně nepříjemné (vlastní zkušenost v deseti letech), ale řekl bych, že vzhledem k velikosti jezírka to plavce muselo alespoň šimrat na nohou.

Cestou k bráně jsem přemýšlel, co bych dělal, kdybych koupajíc se viděl k vodě přicházet několik lidí nesoucích podivný předmět, ze kterého by čouhaly v dálce mizející elektrické dráty.