Výjezd na Kamennou hůrku

Jednou za čas se gumy z divize rozhodly provětrat naše proleželé kosti a uspořádat nám cvičení s výjezdem na nedaleký výcvikový prostor Kamenná hůrka. Inu, změna je život. Sbalili jsme si plné polní a za pár minut už jsme stáli na buzerplace (vojenský výraz pro seřadiště před útvarem, kde vojáci z povolání převáděli své úspěchy v osobním životě na řev na své svěřence). Po vysvětlení, co a jak se bude dít, kam se pojede a jak dlouho tam budeme blbnout, jsme byli naloženi do přepravních vozidel, tehdy populárních nákladních vozů Praga V3S, neboli Vejtřasek a vyjeli na seřadiště před útvarem. Vzhledem k blížícímu se večeru a čerstvě napadlému sněhu začínali být někteří z nás neklidní při představě kolony vozidel v kopci na Kamenné hůrce. Přesto jsme vyrazili. Po třech hodinách cesty, provázené trvalým hustým sněžením, jsme se konečně vyšplhali na vrcholek, zaparkovali vozidla a čekali na další instrukce. Hodinu a půl se nic nedělo. O tom, že s touto situací si neví rady ani zkušení vojáci z povolání, svědčilo to, že ze štábní vétřiesky bylo občas možné zaslechnout “Ten vůl Kropáček si pískne a my tu budem blbnout jak hňupi!, nebo “Stará ho doma zdrbala za neumyté nádobí a on teď takhle… Po další hodině, strávené snahou se zahřát, konečně gumy svolaly nástup a oznámily nám, že “…výjezd skončil a víceméně potvrdil připravenost naší vojenské techniky, jakožto i naši bdělost a odbornou způsobilost v boji proti nepříteli našeho socialistického zřízení a teď se přesuneme stejnou stopou zpět na útvar – ROZCHOD, do vozidel nastoupit! Imperialističtí psi jistě museli blednout strachy. Ale to hlavní mělo teprve přijít.

Pokud cesta nahoru proběhla jakž takž, o cestě dolů se to nedalo říct ani náhodou. Velitelem výjezdu bylo rozhodnuto, že vozidla za sebou pojedou v rozestupu dvaceti metrů. To by se dalo dodržet, pokud by bylo sucho a cestu dolů by nepokrýval uježděný sníh. Jeli jsme druzí v pořadí. Bohužel nikdo z nás vzadu neviděl to, co náš řidič. Vejtřaska na první metě brzy ztratila pevnou půdu pod nohama a rychle se vzdalujíc porušila příkaz velitele akce. Vzadu to s námi v té železné krabici pěkně smýkalo a my pochopili, že bychom se asi měli něčeho pevně držet, protože bylo cítit, že se dostáváme do skluzu. Náš řidič to ale napoprvé zvládl a my zastavili. Napadlo mě, co to asi dělá s těmi za námi a neprozřetelně jsem otevřel zadní dveře. Oslepila mě dvě světla vozu za námi, který si rovněž nevzal k srdci nařízení o dvaceti metrech. Taktak jsem stačil zabouchnout dveře, než do nás třetí vétřieska narazila. Rázem jsme se všichni váleli na zemi, ale opět jsme jeli. Sice proti naší vůli, ale jeli. Řidič to po pár metrech ubrzdil, ale po chvilce opět náraz a zase jsme se klouzaje o kus posunuli. Třetí náraz už neubrzdil a my začali nepříjemně zrychlovat. Řidič zvolil dobře – než se dole po dvěstě metrech zabít, radši to flákl do příkopu. Skončili jsme pod úhlem 45 stupňů a pochopili, že dnes v noci na nás naše útvarové postýlky budou čekat marně.

Výsledkem této skvělé akce byly dvě převrácené vé3esky s poničeným materiálem na palubě, několik zraněných (naštěstí lehce) vojáků a zbytečně spálených několik set litrů nafty. Na útvar jsme se dostali až druhý den dopoledne, promrzlí, ale živí.

Dovedu si poměrně živě představit, kolik dílů by ze mě bylo, kdybych ty zadní dveře otevřel o vteřinu, či dvě později. Tehdy jsem se poprvé v životě bál o svůj život…

Jak se na vojně vařil čaj

Ten, kdo byl na vojně, to asi pravděpodobně zná. Já, když ho viděl poprvé, byl jsem v šoku. Jednak nad šikovností vojenských ručiček, které dokázaly udělat z pověstného hovna bič a druhak tím, když jsem se zamyslel nad bezpečností tohohle šíleného výtvoru. Pro kutily přináším návod i se schématem, jak jsme si na vojně vyráběli jednoduchý ponorný vařič.

V kuchyni jsme požádali dozorčího (za jeho nepřítomnosti jsme je prostě ukradli) o dva hliníkové příborové nože. Ty už asi dnes nepůjdou sehnat. Byly to takové ty s černou plastovou rukojetí. Rukojeť se za pomocí násilí sundala a člověk získal dva kousky kovu s otvorem. Tyto dvě čepele se položily na sebe a mezi ně se nahoře a dole umístila dvě zápalková dřívka, která sloužila jako izolace. Čepele se pak zpevnily omotáním režnou nití kolem dřívek. Do otvorů dole se připojila izolovaná dvojlinka, na jejíž konec se umístila síťová vidlice.

Poté se do sklenice od okurek nalila voda a ponořil vařič. Celá sestava se postavila na noční stolek kvůli zvukovým efektům doprovázejícím vaření a síťová vidlice se opatrně zasunula do zásuvky. V celých kasárnách pohaslo světlo. Po chvíli se ze stolku ozval charakteristický hukot a voda začala vařit. Po zhruba dvou minutách bylo hotovo a nyní bylo třeba nesplést postup: nejprve odpojit zásuvku a pak vytáhnout vařič ze sklenice (někteří vojáci základní služby by mohli vyprávět). Výsledný produkt elektrolýzy vody pak zbývalo jen proměnit v lahodný nápoj vhozením sáčku čaje a dochucením cukrem, případně podle toho, co kdo měl rád. A nápaditosti se opravdu meze nekladly. Počínaje francovkou Alpa (tzv. rakouský čaj), přes jehličí z nedalekých smrčků a hrst acylpirinů (tzv. magorák), až po líh do stroje na množení denních rozkazů (tzv. novinářský čaj), který podle charakteristické vůně obsahoval zcela určitě i olej. Na záchodech to pak byla radost pohledět.

Vzpomínám na jednoho půlročáka, který si takového speciálního čaje dal dvě okurkové sklenice okolo půlnoci a ve tři ráno nám pískli poplach s výjezdem. Což o to, to by se dalo zvládnout, ovšem on byl řidič…

Běžný pracovní den po návratu na útvar

Než odešli “staří” do civilu, tedy zbývající půlrok, bývalo na útvaru střídavě oblačno. My “mladí” jsme jim museli přesně dle zákonů mazácké vojny provádět rozličné úsluhy, počínaje čištěním kanad (vojenské boty), přes tzv. bufet, až po “saharu”. Bufet se dělil na lehčí, jehož výroba nezabrala více než dvě minuty – například chléb s paštikou – a těžký, k jehož přípravě jste potřebovali vařič, ešus, olej a brambory – hranolky byly u starých velmi oblíbené. Saharou se pak nazýval jakykoli osvěžující nápoj – od šuměnky až po vodu se šťávou. Což o to, ve dne to docela šlo, ale když přišli někdy z vycházky pozdě v noci ožralí jak zákon káže a dokazujíc si svou nadřazenost a inteligenci se nás jali budit vykřiky “Sahara!” a “Bufet!”, mnozí z nás litovali, že se jim tu tuberkulózu u odvodu nepodařilo zahrát přesvědčivěji.

Nemohu zde nevzpomenout na tři “nejoblíbenější” postavy z řad starých.

Skalár – občan Slovenské republiky. Jeho přezdívka vycházela z charakteristického tvaru hlavy, která byla při pohledu zepředu o několik centimetrů výrazně užší, než při pohledu zboku. V době, kdy se narodil, bylo ještě běžné používat porodní kleště, což vysvětlovalo i jeho pozdější chování k nám. Jeho výkřik “Hééééééj, kokotyyyyyyy, buféééééééééét” mě probouzel ze snů dlouho poté, co už byl v civilu.

Čuňas – ve střízlivém stavu úlisný, až vlezlý slizoun, který se snažil s námi vycházet po dobrém a vždy prohlašoval, že on nešikanuje, že si toho užil dost, když byl mladý. Jakmile si dal více než tři piva, měnil se v bestii, která se neštítila ani hry v kostky s šatními skříňkami – samozřejmě našimi. Jeho přezdívka vycházela z jeho vzhledu. Představte si nejnepovedenější z experimentů doktora Moreaua. S blonďatou trvalou.

Magor – námi interně přezdívaný jako Svině. Od tohohle exota se dalo čekat cokoli. Jeden den byl schopen se s kýmkoli z nás bavit jako se sobě rovným, dokonce někdy šel i s mladými na pivo. Jindy, když mu “hráblo”, přišel, rozházel po chodbě skříňky, naházel zubní kartáčky do záchodu, vymačkal nám pastu do postele a podobně příjemné věci. K jeho nejoblíbenějším zálibám patřily tzv. komínky. Oblečení zarovnané ve skříňce podle pravítka nám byl schopen klidně i dvacetkrát vyházet a nechat přeskládat znovu, protože “…to je komínek? Si slepý? Si sereš vojnu ne? Se z toho posereš!!!”

Když vyrazili tihle tři společně na vycházku, bylo lepší raději neusínat.

Většina z nás se snažila, co jim síly stačily, sloužit starým tak, aby byli spokojeni a my se dočkali po roce zaslouženého “povýšení”. Těm zbylým několika se to příčilo, ale co měli dělat…

Kdepak je vám asi konec, vy inteligenti?!

Běžný pracovní den na divizi

Ráno se vyrazilo z útvaru směrem na autobusovou zastávku a jelo se několik zastávek do centra, kde pak pěším husím pochodem jsme my čtyři (tedy já coby kreslič, Mirek coby další kreslič, Kryšpín coby písař a Petr coby náš dozor) vyrazili na pětiminutovou cestu na přísně tajné místo uprostřed města.

Pár poznámek k mým spolubojovníkům:

Mirek – půltón, neboli voják, který nastoupil na vojnu o půl roku dříve než já. Lehounce sebestředný týpek, trávící většinu volného času cvičením v posilovně, pojídáním tvarohových kalorických bomb a následným prohlížením své tělesné schrány v zrcadle. Pokud zrovna necvičil, básnil o své vnadné kopretině, kterou jsem jednou viděl a musím zde uvést, že většinu informací, kterými nás krmil, čerpal zřejmě z časopisů pro pány.

Kryšpín – tzv. starý, neboli voják nastoupivší o rok dříve než já a tudíž vládnoucí neomezenou mocí nás, mladší ročníky, šikanovat a vyžadovat po nás rozličné úsluhy. Ač byl v civilu středoškolák, inteligence moc nepobral, o čemž nás přesvědčoval denně svými nejapnými dotazy. Panic. Tak moc toužil po dívce, že si dokonce vytiskl na stroji desítky lístečků s textem “Ahoj, líbíš se mi. Napiš mi na adresu…” a vhazoval je do kabelek a tašek nicnetušících spolucestujících ženského pohlaví cestou na divizi. Vlastnost, která nás na něm nejvíce hnětla, se projevovala při jídle, kdy si dal sousto do pusy, dvakrát žvýkl, nacpal si další sousto, opět dvakrát žvýkl, toto se opakovalo několikrát až do zaplnění ústní dutiny a následného dušení se. Po několika takto strávených soustech většinou prohlásil, že to jídlo je humus a že už nechce. Jeho rachitická postava svědčila o tom, že tento zvyk si přinesl už z civilu.

Petr – stejný nástupní ročník, jako já, ale absolvent vojenské katedry vysoké školy, neboli absík. Teoreticky by nám měl velet, prakticky jsme ho měli tzv. na háku. Ve volném čase se bavil hrou na kytaru a zpěvem trampských písní a i jinak to byl docela nudný patron.

Po příchodu do kanceláře nastala buď situace A, kdy vojáci z povolání (dále jen gumy) byli celý den s námi a tudíž jsme stále něco kreslili, psali, překreslovali, sfoukávali čaj nebo kafe a nechali se psychicky týrat (dále jen buzerovat), a nebo situace B, kdy jsme vešli a viděli jen rozmazané pobíhající zelené fleky, což znamenalo, že gumy někam jedou (cvičení, porada, apod.) a tudíž strávíme dopoledne, případně i odpoledne odpočinkem. V případě B jsme čas do oběda trávili čtením novin, hraním her na “počítači”, o kterém se zmíním později, případně spánkem, což obzvláště v případě Mirka bylo lehce poznatelné, protože většinou usnul na klávesnici svého psacího stroje a pokud někdo zazvonil a on šel otevřít, dala se mu z čela přečíst písmena QWERTZ, respektive ZTREWQ.

Obědy bývaly většinou skvělé, protože nám vařili totéž, co gumám. Poté, co jsme si pochutnali, popadli jsme dusícího se Kryšpína a pokračovali v odpolední činnosti až do dvou hodin, kdy nám končila “směna” a my se vydali zpět na autobus a do kasáren, ale o tom zase někdy jindy.

Kropáček? Ten člověk musel být šílený!

Po prvním setkání s pplk. (podplukovník) Kropáčkem jsem nabyl dojmu, že tento jedinec byl trefen do hlavy panelem a z úcty ke stáří ponechán ve výkonu vojenské služby. Jeho pisklavý, přeskakující, mutující hlas do smrti nedostanu z uší. Jeho pověstné “Koukej rychle!!!” znamenající v podstatě cokoli bylo postrachem nás, kteří jsme s ním museli sdílet dvě společné kanceláře většinu dne. Dalšími exempláři byli major Frňous, major JamesBond, poručík Vyplašenka a dobračisko-slovačisko nadporučík Helepocem.

Pár poznámek k jejich vlastnostem.

Frňous – tichý do chvíle, kdy někdo z nás neudělal správně co měl. Pak se změnil v tygra.

JamesBond – postarší elegán pyšný na svůj vzhled a úspěchy u žen. Když se dobře “vyspal”, žertoval s námí a my měli pocit, že jsme mu rovni. Jakmile ovšem nastal u něj doma jakýkoli problém, pocítili jsme to všichni.

Vyplašenka – lehce otylý poručík, který by rád byl nadporučíkem. Slizký, snažící se křikem vzbuzovat respekt, což se mu nedařilo ani náhodou. Oblíbená věta po příchodu do kanceláře: “Sfoukni mi čaj!”

Helepocem – rovněž poručík, původem z východního Slovenska. Ve volném čase i v pracovní době se zabýval především sportovními aktivitami svého fotbalového mužstva.

S těmihle kašpárky s Kropáčkem v čele jsme měli bránit vlast. Cha…

Skutečný odjezd, přijímač a první pakárna

Tři týdny uběhly jako voda. V pekle jsem měl být druhý den ráno do devíti hodin a nejvhodnější vlak odjížděl večer v jedenáct. Ráno jsem si koupil lístek a v jakémsi polosnu prožil poslední den civilu. Odpoledne jsem si šel s kamarády posedět na jedno, ale tentokrát se to nezvrhlo v pívní smršť a v jedenáct večer jsem skutečně za sebou zavíral dveře kupé. Byl to jakýsi cajdák, takže v pět ráno jsem přesedal v Praze na Florenci na autobus, který mě měl dovézt tam, odkud bylo za pěkného počasí vidět do Německa. Cesta k útvaru vedla přes les do nechutného kopce (to jsem ještě netušil, jak se tudy bude špatně vracívat z vycházek). Zahlásil jsem se na bráně, došel k jakési barabizně, kde už venku čekalo několik mě podobných opozdilců. Odvedli nás dovnitř, sebrali nám civil a osobní věci, vyfasovali jsme vojenské hadry a pak nám vylepšili vizáž nůžkami. Holič byl zřejmě v civilu zahradníkem, neboť jsem po deseti minutách pod jeho nástrojem vypadal jako živý plot po zásahu bleskem. A teď to teprve začalo.

Staří, neboli vojáci, kteří sloužili už rok, si nás přišli obhlídnout. Jejich zálibné pomlaskávání a přihlouplé poznámky nevěštily nic dobrého. Mezi těmi tupými obličeji, z nichž téměř každý byl jistě v civilu traktorista, nebo soustružník, jsem se necítil vůbec, ale vůbec dobře.

Měsíc přijímače proběhl jako sen. Pamatuju si jen absolutní vyčerpání z rozcviček, neustálé buzerace jak od vojáků z povolání, tak od “starých”, běh v plynových maskách, žabáky po celém buzerplace zakončené hromadným zvracením vybraných jedinců a v závěru jakési pseudocvičení, kdy jsem běžel skoro po pás vodou při teplotě vzduchu okolo 10 stupňů nad nulou, čímž byl můj přijímač zakončen, neboť jsem dostal zápal plic a zbývajících deset dní jsem proležel na ošetřovně.

Přijímač byl zakončen přísahou a pak jsme měli být přiděleni na rotu. Naštěstí tam byl jeden “starý” ze stejného města jako já, kterému se mě zřejmě zželelo a tak mi zařídil tzv. spojky, což byla skupina několika vojáků, umístěných ve zvláštní budově, kteří měli v případě poplachu nebo napadení útvaru vyrazit pěšky, nebo nějakým dopravním prostředkem do města pro vojáky z povolání.

Tam byl poměrně klid, protože nás tam bylo asi šest, z toho tři můj ročník a další tři půlročáci (tedy ti, kteří šli na vojnu o půl roku dříve), čili žádná šikana. Spojky končili někdy kolem sedmé ráno, to pak byl nástup a šlo se do zaměstnání. Já díky svému vzdělání jsem byl zařazen coby kreslič map, což nebylo špatné, protože jsem prakticky nepřišel do styku se zbraní. Můj přímý nadřízený byl bezvadný chlapík, který mi vycházel všemožně vstříc, co se týče opušťáků a dovolenek. Za všechno hovoří například to, že se nějak dověděl, že jsem kdysi hrál na trumpetu a tak mě jmenoval trubačem útvaru a vypsal mi opušťák na 6, slovy šest dní, abych si zajel pro nástroj domů 🙂 Na dobu po přijímači si nemohu stěžovat. Pak ale uběhl první půlrok a já byl převelen údajně jako nejlepší kreslič do krajského města k diviznímu útvaru pod jistého pplk. Kropáčka (jméno je smýšlené), o kterém kolovaly skazky, které mi na klidu nepřidávaly. Ale o tom zase příště

Den odjezdu. A nebo ne?

Nastal den mého odjezdu. Detaily si už nepamatuju, důležité pro další vývoj bylo mé rozhodnutí jít se odpoledne rozloučit s několika přáteli do hospůdky v centru. Marné bylo mé vymlouvání, že nemůžu, že mi to v deset večer jede z hlavního nádraží. “To stihneš, dáme pár škopků a jedeš.” Tož tak.

S rostoucím počtem škopků rostla i má nenávist k místu, kde jsem měl pobývat následující dva roky, což vyvrcholilo tím, že jsem asi po osmém pivu prohlásil jasně a srozumitelně:
“…eee…seru na – škyt – ně…se na to můžu…pakárna zele…škyt…ná…nikam…nejedu…”
a pilo se dál.

Ani nevím, v kolik jsem se dostal domů. Důležité je, že jsem se probral zhruba v devět ráno, kdy už jsem měl být o zhruba 600 kilometrů západněji. Absolutně dezorientovaný jsem začal vymýšlet, co teď a co potom. A vymyslel jsem geniální plán. Když onemocním, nebudu muset na vojnu. Jenže jak onemocnět? Co třeba zlomená noha? Geniální! Jak na to? Normálka, vezmu paličku na maso a praštím se do nártu. Pak zajdu na pohotovost, tam mi dají papír, pak na vojenskou správu a tam mi odloží nástup. Jednoduché až na ten počátek – něco jiného je zabít paličkou kapra a něco jiného je tlouct sám sebe. Vynechám asi hodinu pokusů, výkřiků a omylů. Na podesáté se mi podařilo skloubit dostatečný švih s dostatečnou silou a správným směrem. Zatmělo se mi před očima, ale po chvíli rozdýchávání spočinul můj zrak na několikanásobně větším nártu. Bezva! Zkusil jsem se na něj postavit a vzápětí jsem se se slzami v očích zvedal ze země. Nastal čas vyrazit na pohotovost. Problém nastal při pokusu dostat se s takovou nohou do boty. Nakonec jsem ji tam s vypětím všech sil dostal a opatrně vyrazil.

Na pohotovosti ohodnotili mou ranní snahu papírem, kde se skvěl nápis “naražený nárt”. Naražený? Jak naražený??? Tak já si ani neumím sám zlomit nohu? Kruci!

Na vojenské správě se na mě guma u okénka sice podívala dost podezřívavě, ale nakonec mi odložil nástup o 3 týdny. Takže víceméně vítězství. Opravdu vítězství?! …

Povolávák v nevhodnou dobu

Maturita, konec školy, pokus o vysokou, konec pokusu a celý život před sebou. Člověk měl pocit, že může dělat cokoli ho jen napadne. Například hrát v kapele. No proč ne.

“Domluveno, ujednáno, v pátek nastupuješ, hrajem každý víkend od 8 do 12, spoléháme na tebe. Na vojnu nejdeš že?”
“Jasně že ne, až napřesrok!”

Nastoupil jsem po basistovi, který odešel hrát “na lepší” – do Německa. Nevím, jak si to tehdy za komunistů zařídil, ale prostě byl pryč. Odehrál jsem šest zábav, než mi listonoška přinesla dárek v podobě nenáviděného papíru. Dopr…! Jak to? Proč já??? Proboha, já přece nemůžu jít na vojnu!!! Od dětství se toho děsím a teď je to tady!!

Po pár dnech jsem se zklidnil a sebral odvahu říct kapelníkovi, že následující týden nestráví v poklidu rodinného krbu usrkáváním Martini, ale bude muset sehnat náhradního basáka, který bude
za a, spolehlivý
za b, bude umět hrát
za c, naučí se v rekordně krátkém čase celý repertoár

Po absolvování velmi krátké rozmluvy s kapelníkem, po níž následoval můj zběsilý úprk po schodech z devátého patra, kdy jsem se snažil vyhnout letícím předmětům a v uších mi zněla slova “Ty hovado!!!” “…tě zabiju…” a otevírání dveří zvědavých sousedů jsem pochopil, že kdybych se náhodou po vojně chtěl vrátit ke své zálibě ve hraní, tady si už rozhodně neškrtnu.

Jak se plíživě blížil termín mého odjezdu k branám zeleného neznáma, které jsem ani neuměl najít na mapě, byl jsem čím dál nervóznější.

Příště se dovíte, jak a proč jsem prošvihl termín odjezdu a co z toho bylo.

Proč jaminau?

Kdysi dávno, ještě v dobách hluboké totality, kdy ještě byla vojenská docházka na dva roky, se rozhodla banda senilních dědků, že povolají jednoho nedůživého mladíčka sloužit své vlasti. To nebyl šťastný krok ani pro něj, ani pro ně. Tenhle blog bude postupně mapovat léty, sklerózou a alkoholem zahalené vzpomínky na ty necelé dva roky v tom zeleném ráji.

A proč ten divný název? No copak si už nikdo nevzpomene na hit skupiny Status Quo “In the army now” ze stejnojmenného alba z roku 1986, jenž anglickým jazykem neposkvrněný český národ zprznil na “jaminau”? Tak proto.